O víkendu 7. – 8. listopadu 2009 se v multikulturním centru Lampa sešli po roce již potřetí saxofonisté z různých částí České republiky. Oproti minulým setkáním se letos zvýšil počet účastníků, a to zejména v sobotu, což si vyžádalo větší pracovní prostor pro pořádání celé akce. Mezi ostřílenými pravidelnými účastníky jsme uvítali dvě nové tváře. A nutno podotknout, že oba „nováčci“ statečně drželi krok s ostatními. Při prvním letmém pohledu na nástrojové vybavení hráčů bylo hned zřejmé, že v převaze budou tentokrát tenor saxofony. Jak se však již stalo pravidlem, někteří nastoupili „do boje“ vybaveni dvěma nástroji rozdílného ladění. K vidění a hlavně slyšení, byly kromě tenorů a altek rovněž dva stříbrné baryton saxofony, představil se i jeden stříbrný „curved“ soprán saxofon.

* kliknutím na kteroukoli náhledovou fotografii v článku, se zobrazí detailnější fotografie 

Hlavním tématem teoretické části setkání byly MÓDY, označované také jako církevní stupnice. Na úvod bylo užitečné ujasnit, co kdo od saxofonu a od hry na něj očekává, zda se zajímá o základní techniku hry, teoretické rady pro improvizaci a tvorbu sóla, nebo společné hraní a výměna myšlenek a podnětů o plátcích, hubicích a nástrojích. Díky většímu počtu saxofonistů se více než jindy projevila rozdílná úroveň ve zvládnutí saxofonové hry a hudební nároky. Setkání se proto spíše podobalo hutnému workshopu, což se nemuselo setkat s pochopením méně zkušených nebo příležitostných saxofonistů.

Saxofon patří mezi nástroje s výjimečnými výrazovými schopnostmi a pro svou barvu tónu a vyjadřovací předpoklady je od počátku v jazzu ze všech nástrojů nejvíce předurčen k improvizaci, neboť nabízí nejširší škálu různých barev, nálad, dynamiky, tvorby tónu, artikulace a umožňuje zcela individuální vyjádření hráče. Díky tomu poznáme po pouhých několika tónech Sonny Rollinse od Stana Getze, Paula Desmonda od Charlie Parkera. Ale nejde samozřejmě jen o oblast jazzu. Ať již někoho improvizace láká, nebo ne, po většinu času se jí tento rok věnovala hlavní pozornost.

Pro každého účastníka letošního setkání bylo bezesporu přínosné dotknout se základních pojmů z hudební nauky a osvojit si například tónové intervaly a jejich názvy, stavbu a tónovou strukturu durové stupnice jako výchozí řady pro tvorbu dalších módů. Padly otázky a odpovědi co je tónika, dominanta a subdominanta a jak ovlivňují tyto harmonické stupně a funkce tvoření melodie při improvizaci a při hře podle značek. Pokročilejším tématem byl stále aktuální a často vysvětlovaný systém psaní akordových značek pro kvintakordy a následně i pro septakordy, kde pomohla znalost intervalů. Důležitým bodem byl výklad o systému předznamenání u stupnic s křížky i béčky. Užitečnou pomůckou bylo uvědomování si kvartových vztahů a rozvádění mezi akordy podle jednotlivých stupňů ve stupnici (IIIm – VIm – IIm – V7 – I). Významně pomohla cvičení pro uvědomování si příbuzných tónů mezi sousedními akordy v jakékoli akordické progresi, což se stává jakousi základní kostrou pro vedení sóla při improvizaci. Překvapením pro všechny byl test, jak dalece je každý schopen zahrát na harmonický podklad sólo podle předem nakreslené libovolné křivky, která určovala přibližný pohyb melodie. Tak mělo být ukázáno, že pohyb melodie může probíhat buď vertikálně, nebo horizontálně a musí být naprosto nezávislý na technické schopnosti hráče a na stavu nástroje. Saxofonista s „touhou“ improvizovat musí být schopen vymyslet a vystavět linku ve všech polohách nástroje, libovolně pohyblivou.

Tvořením doškálných akordů na jednotlivých stupních stupnice C-dur byl položen základ pro tzv. akordické stupnice, kterými je možné akord proložit.
  • 1. stupeň – Cmaj7
  • 2. stupeň – Dm7
  • 3. stupeň – Em7
  • 4. stupeň – Fmaj7
  • 5. stupeň – G7
  • 6. stupeň – Am7
  • 7. stupeň – Bm7(5b)

Takto bylo vysvětleno, že vznikají tři akordy durového charakteru a tři akordy molové. Některé akordy jsou tedy svou strukturou a charakterem podobné, (např. molové septakordy Dm7 Em7 Am7), ale výběr tónů, kterými by mohl být akord proložen, záleží vždy na harmonickém kontextu a vztahu k ostatním akordům, na jejich funkci a umístění. (Jiné tóny lze použít pro akord Am7 obsažený ve skladbě v tónině C-dur (zde je na sextě), jiné v G-dur (je na sekundě) a v F-dur (je na tercii). Každý si mohl hned s nástrojem a s pomocným podkladem ověřit způsob tvoření sóla při improvizaci na tuto akordickou progresi, která je v podstatě rozšířenou kadencí s použitím dominantního jádra.

Cmaj7 Am7 |Fmaj7 G7 | Em7 Am7 |Dm7 G7

Nejpoužívanějšími stupnicemi jsou durová a molová, tedy jónská a aiolská. Ale jazzový hráč se často setká i s dórskou a myxolydickou, díky dominantním jádrům. (pozn.: dominantní jádro je označení akordického sledu II. a V. stupně v durové stupnici. Vždy jde o molový septakord následovaný durovým dominantním septakordem, který se rozvádí zpravidla do tóniky. V Cdur je to sled Dm7 G7, v Ebdur jde o Fm7 Bb7).

Došlo však i na výše zmiňované debaty o nástrojích, hubicích a plátcích. Zkoušelo se kde co, nejrůznější kombinace plátků vs. hubice na různých nástrojích. Mezi často hranými a u nás už hodně používanými hubicemi výrobců O. Link nebo Vandoren či Selmer, byly i ty méně obvyklé, například Joddy Jazz na tenor, LAWTON na baryton, Labeyle metal na alt.

Neděle byla shrnutím všech podstatných myšlenek týkajících se improvizace a modálního hraní. Zajímavě zněly improvizační duely dvou saxofonů dohromady, kdy díky uplatnění poznatků o stavbě melodie téměř nedocházelo k nevhodně a nepřirozeně znějícím kombinacím a souzvukům. Improvizace v sobě zahrnuje i dovednost poslouchat okolní hudební dění. A samotný závěr? Zběsilá sóla ve frygickém módu na hranici hratelnosti a prstové pohyblivosti přenesla všechny kamsi na arabské území. Možná to bylo předznamenání blížícího se koncertu Bély Flecka a jeho Flackstones. S přáním zdaru v práci a úspěchů v hraní se třetí setkání zakončilo, aby se stalo inspirací a poučným podnětem účastníkům i pořadatelům pro setkání další. Těšíme se na slyšenou i na viděnou.