Související články

Rozložení klapek

Obrázky vycházejí z tvaru a rozložení klapek na starších saxofonech Amati, s nimiž se začínající hráč v ČR nejspíše setká; od moderních nástrojů se na první pohled nejvíce odlišují tvarem klapek ovládaných malíkem levé ruky.

  • přef. = přefukovací klapka, ovládá se palcem levé ruky
  • d3, eb3, f3 = dlaňové klapky, ovládají se dlaňovými články ukazováku a prostředníku levé ruky
  • F = přední F-klapka, ovládá se ukazovákem levé ruky
  • b = „bis“ klapka, tiskne se spolu s H-klapkou ukazovákem levé ruky
  • 1, 2, 3, 4, 5, 6 = klapky H, A, G, F, E a D, na nichž spočívají ukazováky, prostředníky a prsteníky obou rukou v základní poloze
  • g#, h, c#, bb – ovládají se malíčkem levé ruky
  • e3 – ovládá se ukazovákem pravé ruky
  • postr. Bb, postr. C = postranní klapky Bb a C, ovládají se dlaňovým kloubem ukazováku pravé ruky
  • f#3 – ovládá se prostředníkem pravé ruky
  • F# = postranní F#-klapka, ovládá se prsteníkem pravé ruky
  • es, c = klapky Eb a C, ovládají se malíčkem pravé ruky


Ne všechny nástroje jsou vybaveny klapkou pro f#3. Na velmi starých modelech může chybět také přední F-klapka či postranní F#-klapka, některé německé a české saxofony z období kolem II. sv. války (Weltklang, Keilwerth New King) mají na stejné úrovni s klapkou pro e3 ještě trylkovou G#-klapku a mohou se na nich vyskytnout i další odchylky. Mnoho barytonsaxofonů má rozsah směrem dolů rozšířen o půltón na psané malé a – klapka pro tento tón bývá zdvojená, jeden exemplář najdete ve skupině klapek g#, h, c#, bb ( levý malíček) a druhý naproti přefukovací klapce u opěrky pro levý palec. Některé moderní sopránsaxofony mají naopak klapku pro g3.

Tabulka 1. části přehledu základních hmatů

b h c1 cis1 d1 es1
nota b nota h nota c1 nota cis1 nota d1 nota es1
hmat b' hmat h hmat c1 hmat cis1 hmat d1 hmat es1
e1 f1 fis1 g1 gis1
nota e1 nota f1 nota fis1 nota g1 nota gis1
hmat e1 hmat f1 hmat fis1 hmat fis1 hmat g1 hmat gis1
a1 b1 h1
nota a1 nota b1 nota h1
hmat a1 hmat b1 hmat b1 hmat b1 hmat b1 hmat h1

Poznámky

Tam, kde je u téhož tónu uvedeno více možných hmatů, naučte se nejprve hmat, který je uveden jako první. Další alternativy vám usnadní hraní technicky obtížných pasáží:

  • Postranní C-klapku je vhodné použít všude tam, kde rychle přecházíte z c na sousední h nebo naopak a nepotřebujete bezprostředně předtím nebo potom zahrát některý nižší tón – tedy např. v chromatickém postupu h-c-c# (případně c#-c-h) nebo v trylku (h-c-h-c…)
  • Postranní F#-klapka se používá podobně, např. v chromatickém postupu f-f#-g, prsteníček pravé ruky však přitom musí opustit svou standardní pozici na D-klapce; nemáte-li dosud „usazené“ prsty pravé ruky, raději se proto držte běžného hmatu.
  • Tón bb lze ve střední a horní oktávě hrát dokonce čtyřmi různými způsoby. Základní hmat využívá postranní Bb-klapku, je ideální pro chromatické běhy a pro postup bb-c. Snažte se, aby bříška prstů pravé ruky při hraní tohoto tónu neopouštěla klapky D, E a F!
  • Druhý hmat, označovaný v zahraniční literatuře kupodivu pojmem „bis“, se hodí např. při hraní spojů g-bb, a-bb, pokud bb z druhé strany nesousedí s tónem h či c. Malá „bis“ klapka se tiskne ukazováčkem levé ruky současně s H-klapkou.
  • Hmaty „1-4″ (ukazováčky levé a pravé ruky) a „1-5″ (levý ukazovák, pravý prostředník) usnadňují přechody f-bb a f#-bb; hmat „1-4″ se hodí i pro hladké sklouznutí z h na bb nebo naopak. Oba tyto hmaty jsou citlivé na ladění a seřízení nástroje.
  • „Dlouhý“ hmat pro c#2 (jako c#1, ale se stisknutou přefukovací klapkou) využijete především v tichých pasážích hraných ve vyšším středním rejstříku, které se v dolním bodě dotknou tónu c# a vracejí se zpět nahoru – vyhnete se tak nežádoucí změně barvy na tónu c#. Pozor, takto hrané c# se často ozývá vysoko a musí se dolaďovat nátiskem.
  • Hmaty pro e3, f3 a f#3 založené na použití přední F-klapky usnadňují přechody typu c-e apod. a umožňují hladké propojení standardního rozsahu nástroje s extrémně vysokým rejstříkem.

Tabulka obsahuje pouze přehled základních hmatů – mnoho saxofonistů používá další varianty např. pro dolaďování některých tónů (např. na barytonsaxofonu bývá často výhodnější u tónů nad d3 držet vždy jen nejvyšší z dlaňových klapek odpovídajících danému tónu a ostatní nechat zavřené) nebo pro barevné efekty.

  • Zkuste si například zahrát tón a2 a postupně přidávat klapky 4, 5, a 6 – bude se vám nepatrně měnit ladění i barva tónu; pokud to uděláte opakovaně a velmi rychle, dostanete cosi vzdáleně připomínajícího wah-wah efekt nebo flanger – Maceo Parker tento trik úspěšně používá v každém druhém sóle).
  • Jiný užitečný tip – potřebujete-li rychle skočit z tónů d2, eb2 apod. dolů na c#2 a zpět, nemusíte otevírat všechny klapky, úplně stačí pustit ukazovák a prsteník levé ruky (přefukovací klapka zůstává otevřená).
  • Z podobných důvodů jako „dlouhé“ c#2 můžete v tichých pasážích v nižším středním rejstříku vrcholících tónem d2 či eb2 použít místo běžných hmatů kombinaci klapek 2 a 3 s klapkami pro vysoký rejstřík.

Zdroje