Tento materiál je určen pro učitele jako podklad k dalšímu kroku poté, co se žák naučí zformovat nátisk:

Následující historku mi vyprávěl saxofonista a výrobce hubiček Santy Runyon. Před mnoha lety za panem Runyonem přišel po vystoupení jakýsi člověk s tím, že se mu sice líbí, jak pan Runyon hraje, ale že pan Runyon nehraje na saxofon správně. Pana Runyona to trochu zaskočilo, protože na svém hráčském umění pracoval osm hodin denně. Neznámý pozval pana Runyona k sobě do dílny, kde vybalil altsaxofon. Nasadil na něj hubičku rozříznutou tak, že z ní zbyl jenom dřík (část, která se nasouvá na eso). Na tento pahýl hubičky byl přimontovaný malý reproduktor napojený na theremin (první elektronický syntezátor, hojně využívaný ve starých horrorech a ve skladbě „Good Vibrations“ od Beach Boys). Theremin byl naladěný tak, aby hubička s namontovaným reproduktorem vydávala tón A = 880 Hz. Když se pak hubička s reproduktorem nasadila na altsaxofon, dalo se na něj hrát v celém rozsahu jenom mačkáním normálních hmatů. Pokud se hubička naladila výrazně pod A = 880 Hz, ozýval se jen dolní rejstřík. Pokud se naladila výrazně nad A = 880 Hz, ozýval se jen horní rejstřík. Při naladění na A = 880 Hz zněl horní i dolní rejstřík.

Fyzikální pozadí:

Pan Runyon si uvědomil, že tón se nevytváří prouděním vzduchu skrz nástroj, protože je jasné, že saxofonem, ke kterému je připojený reproduktor a theremin, žádný vzduch neproudí a proudit nemůže. Procházející vzduch jen působí na plátek a ten rozkmitává vzduchový sloupec uvnitř nástroje, čímž vzniká tón. Pro technické typy mezi námi – říká se tomu „stojaté vlnění“. V knížce „Umění hry na saxofon“ Larryho Teala je fotografie čtverečku jemného papíru 2×2 centimetry, jak se vznáší ve zvonu saxofonu, na který saxofonista hraje dolní Bb. Ať hráč fouká sebesilněji, nedokáže papírek ze saxofonu vyfouknout. Stojatá vlna ho udržuje na místě.

Technika:

Pan Runyon zjistil, že pokud hráč dokáže na samotnou hubičku s plátkem vydat tón A = 880 Hz (u altsaxofonu), má jeho nátisk správné napětí, správná je i hloubka zasunutí hubičky do úst a rychlost průtoku vzduchu. Následující metodika je určena pro výuku začátečníků a odstraňování nátiskových problémů.

Metodika:

Naučte žáka správně sestavit hubičku, plátek a ligaturu. Prvních pár týdnů budeme používat jenom hubičku s připevněným plátkem. Ukažte žákovi, že plocha hubičky se odklání od plátku po určité křivce a uvolňuje tak prostor pro kmitání plátku. Najděte dotykový bod této křivky zasunutím lístku z kartotéky mezi hubičku a plátek. Dotykový bod leží v místě, kde se lístek zastaví. Tužkou udělejte na plátek tenkou čáru na úrovni okraje lístku. Ukažte žákovi, jak zformovat saxofonový nebo klarinetový nátisk. Použijte palec jako zarážku v místě, kde je na plátku čára tužkou, a vložte hubičku do úst tak, aby se palec dotýkal dolního rtu. Tato poloha bude velmi blízko správné hloubce zasunutí hubičky. Nechte žáka do hubičky zafoukat. Pokud tón píská a nedá se ovládat, hubičku trochu povytáhněte. Pokud je tón zdušený nebo se vůbec neozývá, zasuňte hubičku hlouběji. U altsaxofonu nechte žáka dolaďovat ke znějícímu A = 880 Hz, které zahrajete na klavír nebo klávesy (jde o dvoučárkované A ležící oktávu a sextu nad tónem C uprostřed klaviatury). U Bb klarinetu laďte na znějící H, tón nad A = 880 Hz. U tenorsaxofonu na G, tón pod A = 880 Hz. U barytonsaxofonu na znějící D nebo Eb. U sopránsaxofonu dolaďujte k tónu Db ležícímu dvě oktávy a půltón nad tónem C uprostřed klavírní klaviatury.

Klarinet:

Učíte mladého klarinetistu, který má problémy s tóny nad c3? Nechte jej na samotnou hubičku zahrát znějící H (jeho C# ve vysokém rejstříku). Právě jste mu předvedli, že dokáže rozkmitat plátek dostatečně rychle. Zachová-li přesně stejný nátisk, může nyní zahrát vysoké C# na celý klarinet. Tip: ve vysokém (třetím) rejstříku klarinetu NEZVEDEJTE první prst levé ruky úplně z tónového otvoru. První prst tady vlastně vytváří druhou přefukovací klapku. Zahrajte tón E ve čtvrté mezeře notové osnovy a pootočte první prst malinko dolů, jen natolik, aby se pod ním otevřela úzká štěrbina („poloviční otvor“). Při správném nátisku se okamžitě ozve vysoké C#. Teď zahrajte F na horní lince, pootočte prst a zazní vysoké D. Zahrajte F#, pootočte prst a zazní vysoké Eb atd. Na ukázku můžete hubičku otočit a nechat žáka foukat, zatímco vy budete hmatat jednotlivé tóny. Napětí v nátisku se při přechodu z rejstříku do rejstříku nemění. Kousání ve snaze vymáčknout z klarinetu (nebo saxofonu) vysoké tóny je jen na škodu věci. Tato ukázka by měla každému ozřejmit, že nátisk je v celém rozsahu klarinetu stejný. (Výjimka: V horním rejstříku u basklarinetu pomáhá, pootevřeme-li trochu čelist.)

Na okraj: Mnoho začátečníků si myslí, že za upískávání může plátek nebo nátisk, ačkoli ve skutečnosti je obvykle na vině špatná poloha rukou a prstů. Prst nechává na okraji tónového otvoru škvírku a vytváří tak vlastně nežádoucí přefukovací klapku. Ruka se může dotýkat postranní klapky a pootevírat ji. Netěsní některá podlepka. Mladému hráči klarinet píská a on, aby se pískání zbavil, začne dělat různé výstřední věci s nátiskem. Pokud má student problémy s „kanáry“, měl by se ze všeho nejdřív zaměřit na polohu rukou.

Saxofon:

Napětí v nátisku zkontrolujte následujícím trikem: Nechte žáka zahrát jeho A ve druhé mezeře. Žák zavře oči (aby nemohl předvídat jednotlivé změny) a učitel ovládá oktávovou klapku přímo na esu. Pokud se horní rejstřík neozývá nebo zní nízko a rozbředle, je nátisk příliš volný. Pokud se horní A ozve, ale při uvolnění oktávové klapky tón neklesne zpět na dolní A, je nátisk příliš utažený. Krátká prodleva před poklesem o oktávu je v pořádku. Pokud se obě oktávy spolehlivě ozývají, je napětí v nátisku správné.

Žák by neměl na dolních tónech spouštět čelist dolů ani stahovat dozadu a na horních tónech by neměl kousat. Učitel nebo jiný saxofonista stojí za žákem a hmatá různé tóny, zatímco žák fouká do hubičky se stejným napětím v nátisku, jaké použil pro hraní správného tónu na samotnou hubičku. Dá se hrát v celém rozsahu saxofonu, někdy s výjimkou vysokého E a F (tyto tóny vyžadují lehké vyklenutí jazyka). Pokud se neozývají hluboké tóny, saxofon zřejmě potřebuje seřídit. Zkontrolujte, zda se při hraní dolního C#, H nebo Bb nenazdvedává G# klapka. Napuštění podlepek vhodnou látkou (poraďte se s odborníkem) může uzavřít drobné netěsnosti a zlepšit tak ozev v dolním rejstříku.

Tóny hrané dlaňovými klapkami a extrémně vysoký rejstřík vyžadují změnu uvnitř dutiny ústní. Je třeba vyklenout jazyk do oblouku jako při vyslovení hlásky „Í“, čímž se zrychlí proudění vzduchu. (U sopránsaxofonu tato změna v ústní dutině  začíná už kolem vysokého C. Tenorsaxofon a barytonsaxofon nevyžadují tak velkou změnu na horním E a F, ale v extrémně vysokém rejstříku je vyklenutí jazyka nezbytné.)     

 

Z anglického originálu Paul R. Coats: Tone Production for Beginning Saxophonists and Clarinetists přeložil Leo Hanuš. Publikováno se svolením autora.

 

Prameny

Larry Teal: The Art of Saxophone Playing, Summy-Birchard 1963, česky nevyšlo