Jako teenager jsem se jednou zeptal staršího hráče, jak se dělá vibráto. „Když hraješ s citem, tak to přijde samo,“ řekl mi. Hmmm. No dobře, ale jak se to dělá?

Vibráto je cyklická změna výšky, hlasitosti, barvy nebo kombinace těchto tří vlastností tónu. Na různé nástroje se vytváří různými způsoby. U houslí je to kývání prstu, který tiskne strunu k hmatníku. Flétnista mění rychlost vzduchu tlakovými impulzy, které vycházejí z bránice.

U saxofonu dosáhneme vibráta nejlépe rytmickými pohyby dolní čelisti nahoru a dolů. Jiné metody nemají tak dobré výsledky (vychází „mečivé vibráto“).

Se studiem vibráta by měl žák začít, jakmile dokáže vyloudit pěkný základní tón (viz můj článek Tvorba tónu pro začátečníky1). Nechte ho zahrát dlouhý tón, například psané G v dolní oktávě (znějící Bb nebo F). Měl by spustit čelist co nejníž, aspoň o půl centimetru, tak, aby tón pořád zněl. Potom ji zase zvednout do polohy běžné při hraní. Nechte to žáka opakovat – velice pomalu. Ať si vyzkouší, kam až může čelist klesnout, aniž by se tón přerušil. Bude to znít strašně, ale nemějte obavy. Cvičit je nejlepší v době, kdy nikdo jiný není doma.

Saxofonové vibráto vzniká tak, že se tón nasadí v normální výšce, klesne dolů, vrátí se nahoru a tak pořád dokola. Takže teď začíná zábava. Uložte žákovi procvičování stupnic v kombinaci s následujícími cvičeními na vibráto, čímž zabijete dvě mouchy jednou ranou.

Učitel udává čtyřčtvrťový takt, 78 dob za minutu, a žák hraje stupnici v celých notách. Dolní čelist jde na první dobu dolů, na druhou nahoru, na třetí dolů, na čtvrtou zase nahoru: uá-ú-uá-ú (další tón) uá-ú-uá-ú (další tón) atd. po stupnici nahoru a dolů. Čelist by měla klesat z normální polohy asi o šest sedm milimetrů níž a vracet se zase nahoru. Při této rychlosti hraje žák dva cykly vibráta na jednu celou notu. Pár dní opakujeme, každý den asi 10 minut.

V další lekci nechte žáka hrát jednoduchou stupnici, například znějící Bb dur. Při čtvrťové notě na každý tón stupnice by měla čelist vykonat čtyři cyklické pohyby na každou čtvrťovou notu. Tempo okolo 60 úderů za minutu, čtvrťová nota = jeden úder. Rozsah pohybu čelisti by měl být co největší, okolo 6-7 mm. „Uau-uau-uau-uau (další tón) uau-uau-uau-uau (další tón) uau-uau-uau-uau…“ nahoru a dolů po stupnici. Hrajeme s metronomem! Klepeme si nohou! Nevšímáme si hrubého tónu! Hrajeme hlasitě, poctivé forte. Lechtáme maminčiny nervy. Když v této fázi lidé v okolí netrousí jízlivé poznámky, neděláme to správně.

Toto cvičení opakujeme 14 dní po čtvrthodině denně. Žák nesmí zrychlovat, ale může cvičit jiné stupnice.

Po dvou týdnech zrychlete metronom na 66 úderů za minutu. Vyšší rychlost žáka donutí o něco zkrátit vzdálenost, na kterou se čelist pohybuje. Cvičení opakujeme na různých stupnicích další týden.

Zrychlete metronom na 72 úderů za minutu. Opět zkraťte rozkmit čelisti tak, aby v této rychlosti bylo možné hrát. Ano, dalších čtrnáct dní.

Zrychlete metronom na 76 úderů za minutu a podle potřeby zkraťte rozsah pohybu čelistí. Další dva otravné týdny.

Další zrychlení na 82 úderů za minutu. Čelist by se teď měla pohybovat v rozsahu necelého milimetru a mělo by to znít jako vibráto.

Podle knížky „Umění hry na saxofon“2 Larryho Teala se běžný rozsah frekvence u vibráta pohybuje od 4 cyklů/úder při 78 úderech za minutu do 4 cyklů/úder při 96 úderech za minutu.

Procvičujte stupnice stylem dvě noty s vibrátem, dvě noty bez vibráta atd. Schopnost „zapnout“ a „vypnout“ vibráto je velice důležitá.

Žáka bychom nikdy neměli vést k představě, že se všechna hudba hraje s určitým počtem pulzů vibráta na dobu. Tak to není. Předchozí cvičení slouží jenom k rozvoji ovládání vibráta. Nechte žáka hrát s vibrátem o frekvenci 4 cykly/úder při 90 úderech za minutu. Opakujte cvičení se stejnou stupnicí, nyní však nasaďte tempo 60 úderů za minutu a frekvenci 6 cyklů/úder. Znovu opakujte tutéž stupnici, ale při 120 úderech za minutu. Tentokrát použijte frekvenci 3 cykly/úder.

Při hraní lyrické melodie necháváme vibráto plynout, ovšem s frekvencí nezávislou na tempu. Pomalá balada může vyžadovat pomalejší vibráto. Horkokrevnější skladba si může říkat o rychlejší vibráto.

Obecně platí, že výše znějící nástroje, například sopránsaxofon a altsaxofon, používají při sólové hře o něco rychlejší vibráto než hlubší nástroje, například barytonsaxofon. V pasážích hraných soli (společné „sólo“ saxofonové sekce) by se nižší členové sekce měli snažit hrát se stejnou frekvencí a hloubkou vibráta jako vedoucí hlas.

V pasážích hraných soli s nástroji, které vibráto nepoužívají, například klarinety, lesní rohy apod., by měla saxofonová sekce obvykle hrát sans vibrato (bez vibráta). V kombinaci s hoboji, flétnami, smyčci apod. by saxofony měly vibráto používat. Pokud je hráč na pochybách, měl by se poradit s vedoucím sekce nebo orchestru a udělat si příslušnou poznámku do not.

Rychlé, technicky náročné pasáže se obvykle hrávají bez vibráta.

V jazzovém bigbandu (swingovém orchestru, jazzbandu) či divadelním (muzikálovém) orchestru bude saxofonová sekce ve starších skladbách obvykle hrát s širokým, šťavnatým vibrátem. Modernější jazzové skladby vyžadují spíš „rovný tón“. Typický jazzový sólista nasadí dlouhý tón rovně a teprve v jeho „ocásku“ na konci přidá trošku vibráta. (Na vysoké to byl můj běžný prohřešek při hraní klasických skladeb, příliš mnoho jazzu!) Saxofonista se musí naučit, kdy a jak tón vibrátem obohacovat.

Saxofonista může beze změny základního charakteru tónu (nebo kombinace hubičky a plátku) znít „klasicky“ nebo „jazzově“ jenom díky odlišnému stylu vibráta. Vibráto je natolik podstatným prvkem zvuku saxofonu, že tato jednoduchá změna výrazně ovlivní vnímání tónu posluchačem.

V konečném výsledku by mělo vibráto splynout se saxofonistovým tónem do té míry, že se stane vlastní a nedílnou součástí hráčova zvuku.

Doporučuji poslech nahrávek mnoha skvělých jazzových saxofonistů z různých období i vynikajících klasických hráčů, jako jsou např. Jamal Rossi a Paul Brodie. Napodobování špičkových umělců, kopírování jejich tónu a stylu, žákovi velmi pomůže. Brzy pak bude schopný dospět k vlastnímu individuálnímu zvuku.

 

Z anglického originálu Paul R. Coats: Saxophone Vibrato přeložil Leo Hanuš. Publikováno se svolením autora.
 

Prameny

1. Paul R. Coats: Tvorba tónu pro začínající saxofonisty a klarinetisty
2. Larry Teal: The Art of Saxophone Playing, Summy-Birchard 1963, česky nevyšlo