Materiál plátku – výše zmiňovaná třtina se ve skutečnosti jmenuje Arundo donax (prof. Kratochvíl po nás na konzervatoři tento přesný název vyžadoval). Jinak se pamětníci shodují, že výborné plátky Vandoren byly ty ve fialových pouzdrech. Někdy v polovině 80-tých let jim ale vyhořely sklady, a jakmile se obnovila výroba, tak nové plátky dostaly již nám všem dobře známá průhledná pouzdra.
Protože se firmy zabývající se výrobou plátku musí chovat tržně, tak se snaží plátky produkovat ve velkém množství. Toho lze dosáhnout (kromě osetí větší plochy) hlavně umělým přihnojováním Arunda, které potom rychleji roste (dřív má potřebnou délku, takže se dřív může zpracovat). Jenže přihnojování má za následek, že dřevo sice roste rychleji, ale přibývá taková ta "prázdná dužina" v plátku, která "nehraje". To, co je důležité, je právě hustota vláken probíhající od paty ke špičce plátku. Čím víc vláken = tím (potenciálně) lepší naděje na kvalitu plátku (hlavně barva, resp. zvuk).
Takže z mé zkušenosti – je-li v obchodě možnost, tak vybírejte plátky s hustými vlákny a s co nejmenšími "hluchými" místy.
Tolik zatím k materiálu, v tuto chvíli se loučím, zdravím všechny saxofonist(k)y a pokračování příště.