Úvod

Ještě před tím, než se začneme bavit o growlingu, dovolte pár slov úvodem a malou lekci z fyziologie. Při hře na saxofon prochází proud vzduchu z plic různými částmi dýchacího traktu, z nichž každá má svůj vliv na barvu a kvalitu výsledného tónu. Je dobré si uvědomit, že určité partie můžeme vlastním přičiněním rozkmitat či rozvibrovat (např. měkké patro, hlasivky, jazyk…).

V tomto článku se zaměřím především na vibraci hrtanu a hlasivek, které dosáhneme záměrným chrčením, kloktáním a bručením. Výše popsané jevy mají samozřejmě nemalý vliv na barvu výsledného tónu, dochází totiž k jeho „roztřepení“, kterému se říká growling (z angl. GROWL – čte se „groul“ – vrčet, mručet, bručet ).

Historie

Tento efekt, nebo chcete-li saxofonová technika, se stal velice populární hlavně v 50. letech, kdy jej začali hojně využívat hráči v tehdy tolik populárním rock&rollu a rhytm&blues.

Byla to doba, kdy do módy přišel dravý a syrový zvuk elektrických kytar, dunivá basa a chraplavý zpěv. Interpreti jako Chuck Berry, Buddy Holly nebo Elvis Presley se dostávají na výsluní a okupují přední místa většiny hitparád. Nastolenému hudebnímu trendu se musela přizpůsobit i hra na saxofon – na ságo se začalo víc tlačit, hrát agresivněji a growling, který vzdáleně připomíná zvuk zkreslené elektrické kytary, začal být logicky v kurzu. Zanedlouho se v americké hitparádě TOP40 začali prosazovat i tenorsaxofonisté jako Lee Allen, Grady Gaines nebo na altku hrající Earl Bostic. Všichni výše jmenovaní začali postupně growling využívat jako nový výrazový prostředek, k obohacení své hry. Z podvědomí saxofonových hráčů se growl nevytratil ani v následujících dekádách, díky bouřlivému vývoji jazzové hudby (nástup hardbopu a freejazzu) byla technika „roztřepeného“ tónu zdokonalena a posunuta mnohem dále, hlavně zásluhou saxofonistů jako Ben Webster, John Coltrane, Archie Shepp a mnoho dalších…

Jak na to?

Growlingu dosáhneme zpíváním, nebo spíš vokalizováním, jednoho tónu skrz saxofon současně s hraním tónu druhého. Nejlepší cesta, jak začít, je pouze s hubičkou nasazenou na eso (krk). Hrejte referenční tón a zároveň se pokuste zazpívat citoslovce HMMMMMMMMMMMMMMM. Hlásku „M“ se snažte posadit hlouběji do krku, po vzoru tibetských mnichů. Jestliže se vám doposud čistý tón lezoucí z esa zkreslil, jste na velmi dobré cestě naučit se growl. Připravte se na to, že vás bude zpočátku kombinace hraného a zpívaného tónu stát neúměrné množství vzduchu, ale až se vám po určité době zkoordinuje a zautomatizuje pohyb hlasivek a hrtanu, tak zjistíte, že „mručíte“ mnohem efektivněji.

Dejme tomu, že jste dosud cvičili a trénovali pouze na hubičku s esem; pak je na čase složit celý saxofon. Growl se nejčastěji používá při hraní ve druhé oktávě, resp. v rozsahu od a1 do fis3. V první oktávě (od g1 níž) je mnohem obtížnější jej zahrát, navíc nezní tak hezky a většinou bývá samotnými saxofonovými hráči nahrazován jinou technikou, tzv. třepetajícího se jazyka (z angl. flutter tongue).

Další nezanedbatelná věc, na kterou vás musím upozornit, je tónový interval mezi notou hranou a zpívanou. POZOR! Jestliže má současně zpívaná i hraná nota stejnou výšku, growl se neozve vůbec. K roztřepení tónu dochází totiž pouze v případě, že se dva současně znějící tóny navzájem ovlivňují – to ale musí mít různou frekvenci (výšku). Jen tak dochází k jejich vzájemné interferenci, prolínání a tvorbě vyšších harmonických, což má za následek roztřepení výsledného tónu, tedy saxofonový growling.

Ze své zkušenosti můžu říct, že mi osobně growl zní nejlíp, jestliže vokalizuji lehce pod tónem, který zrovna hraji. Dokonce se mi podařilo vyčíst, že někteří saxofonisté zpívají vždy tercii nad hraným tónem. Já sice zpívat tercky nezkoušel, ale jelikož při živém hraní mnohdy zpívanou notu vůbec neslyším, dost dobře nevím, jak to realizovat.

Závěrem

Tímto článkem jsem se pouze pokusil nastínit, jak obohatit váš saxofonový projev, budiž vám to k užitku. Samozřejmě to chce z vaší strany projevit chuť cvičit, popřípadně se dál pídit po dalších informacích, jak správně groulovat, nejen v článcích uvedených níže, ale také u samotných saxofonových hráčů, učitelů a tak podobně :-) .

Na závěr bych uvedl dvě kratičké ukázky, na kterých lze „špinavý“ tón dobře slyšet. První ukázka je ze soundtracku k filmu Pulp Fiction, kde hraje kapela The Shadows skladbu Apache, druhá ukázka je pak z koncertu dvou saxofonových velikánů, Johna Coltranea a Archie Sheppa – jmenovitě skladba Gingerbread, Gingerbread Boy.

ukázka 1 | ukázka 2

Zdroje: