Durová pentatonika
Úvod ke stupnicím
Úvodem, ještě než přejdu k samotné durové pentatonice, dovolte jednu otázečku. Víte co je to stupnice? Suchopárná definice praví, že stupnice je řada sedmi tónů po sobě jdoucích v rozsahu oktávy, upravená podle určitých pravidel. Dost lidí se mylně domnívá, že ve stupnici je tónů osm; to mají z toho, že krajní tón počítají dvakrát (podruhé o oktávu výše).
Stupnice byly vytvářeny během staletí v různých kulturních prostředích. Existuje jich proto nepřeberné množství. V našem hudebním prostředí tvořily základ stupnice církevní, postavené na jednotlivých tónech základní tónové řady.
Jsou to:
Jónská: C D E F G A H C
Dórská: D E F G A H C D
Frygická: E F G A H C D E
Lydická: F G A H C D E F
Mixolydická: G A H C D E F G
Aiolská: A H C D E F G A
Hypofrygická (lokrická): H C D E F G A H
Z nich se dnes užívají pouze dvě: jónská – C dur a aiolská – A mol.
Pentatonika
Hodně se, zvlášť v bluesové a rockové hudbě, užívá pětitónové stupnice, takzvané pentatoniky (z řeckého slova pente: pět). Můžeme si ji zahrát snadno na klaviatuře – černé klávesy představují pentatoniku. Odvodíme-li si ji z obyčejné durové stupnice, tak pouze vynecháme 4tý a 7mý stupeň. Ve stupnici C dur pak tedy tóny F a H (POZOR: v angl. terminologii je tón H značen jako B). Od základního tónu C tedy tvoří pentatonickou stupnici tóny C, D, E, G, A - viz obr.1.
[FLASH]http://m.saxik.com/flash/durova-pentatonika/pentatonika-c-dur.swf , 280 , 130 [/FLASH]
Obr.1
Jak si můžete všimnout, chybí zde citlivý tón – velká septima, který by pentatoniku zařazoval striktně k jednomu akordu. Již zmiňovaný sedmý stupeň totiž vnáší do akordu disonanci (souzvuk působí drsně až nepříjemně), která si žádá další rozvedení. Co z toho vyplývá? Jednoduše fakt, že durovou pentatonikou překlenete i několik akordů za sebou. Vzhledem k tomu, že většina současných populárních písní je v postavena na pár akordech, vystačíte si při sólování v celé skladbě mnohdy pouze s jednou nebo dvěmi pentatonickými stupnicemi!
Příklad
Jako příklad bych uvedl a současně rozebral klasickou bluesovou 12náctku. Jedná se o jednu z nejvděčnějších improvizačních forem a to nejen na saxofon! V té nejjednodušší podobě obsahuje pouze tři akordy – C F a G7 a má následující – po 12 taktech neustále se opakující harmonické schéma:
││: C│C│C│C│F│F│C│C│G7│F│C G7 :││
Zaměřme se nyní na bluesovou sekvenci v souvislosti s naši céčkovou pentatonikou (připomínám, že obsahuje tóny C, D, E, G, A). S akordem C, který tvoří tóny C, E, G, vychází logicky naprosto bez problémů. S akordem F (tóny F, A, C) vychází taktéž bezproblémově… obchází disonantní tóny i základní tón akordu, tón F. Posledním akordem v našem blůzíku je G (tóny G, H, D) a tady naráží kosa na kámen… v čem je problém?
Základní tón C dur pentatoniky totiž tvoří s tercií akordu (tedy tónem H ) uchu nelibou disonanci – malou nonu. My to ale vyřešíme šalamounsky. Problematický tón C buď úplně vynecháme, nebo místo něj zahrajem notu o půltón sníženou, tedy CES nebo-li H! Hrajeme tedy tóny (H, D, E, G, A) a vznikla nám úplně normální G dur pentatonika. Pro přehlednost přepíši, ale jak jste si již všimli, obsahuje tytéž tóny (G, A, H, D, E).
Uvedl jsem příklad příklad bluesové 12náctky a věřte tomu, že si na její harmonické schéma zasólujete s pohou znalostí dvou durových pentatonik. Opakování je matka moudrosti – v C blues jsou to pentatoniky Cdur (na akordy C a F) a Gdur (na akord G7)). Musím se ale zmínit o stupnicích, které jsou k improvizaci na blues vhodnější a mají to dokonce již v samotném názvu – tzv. bluesové stupnice. Existuje jich sice několik typů, ale ve své podstatě obsahují většinu tónů durové pentatoniky, navíc obsahují tzv. blue tóny – což je to pravé koření bluesové hudby. Více si ale o bluesových stupnicích řeknem jindy.
Závěr
Co říci o penatonikách na závěr? Nechť místo mne promluví odborník na slovo vzatý, vynikající český saxofonista a autor knihy Moderní škola pro saxofon, Ivan Myslikovjan.
Cituji:“Každá mince má ale svůj rub a líc. Jestli se dokonale naučíte všechny pentatoniky, obstojíte bez problémů v současném proudu hudby. Pokud vám to stačí, já proti tomu nic nenamítám. Jsem si ale jistý, že za pár let nebudete vědět jak dál a začnete cítit frustraci a nudu z neustálého opakování stejných tónových postupů, nechuť ke cvičení. Vaše prsty budou chtít jít dál, ale hlava bude prázdná. Pamatujte si – vždy je lepší vědět více a slevit, než vědět málo a zůstat bezradně stát.“
Hlavně nepropadejte panice, já bych slova zmírnil, durová pentatonika je ten nejlepší začátek do improvizace…experimentuje s melodií, rytmem, náladou…pět tónů pro začátek úplně stačí 
Zdroje
- Saxofon v rocku a popu 3
- Stupnice
- Stupnice – Wikipedia
- Ivan Myslikovjan – Moderní škola pro saxofon
9 Comments
Hezké, začíná se to tu pěkně rozjíždět
Jenom bych podotkl, že není tak úplně pravda, že se z církevních stupnic používají jen jónská a aiolská, to je takový zažitý blaf z hudební nauky pro začátečníky – v jazzu se naopak prakticky nepoužívá aiolská, z mollových je v něm nejužívanější dórská a stejný význam má ještě stupnice „dominantní“ neboli mixolydická.
… a dovolil jsem si opravit pár pravopisných chybek
Dík za komentář
nezbyvá než souhlasit. Pro zájemce – církevní stupnice jsou solidně popsány v již zmiňované knížce Moderní škola pro saxofon…no a co se týče pravopisných chyb, to je tak když se dopisuje článek v 1 v noci, oči se klíží, chce se ti spát……………………ZzZzZzZ 
ja mam jen jednu otazku, proc se v a nglictine ton H oznacuje jako B ??? Ma to nejake logicke vysvetleni ??
Trosku prace mi to dalo, nez jsem to nasel, ale proto, ze mne to zajimalo, tak jsem se nenechal odradit a tak odpoved na tuhle otazku je zde: http://www.vesmir.cz/clanek.php3?CID=196, nakonec je vysvetleni velice proste a jednoduche
.
Článek z časopisu Vesmír by si zasloužil trochu doplnit, pokud ne přímo opravit:
Už od starověkého Řecka se používali pro tóny slovní názvy, ještě to nebyly litery, protože řecká abeceda nebyla tak početná a učenci názvy často obměňovali. Až v Byzantské říši přišly názvy z řecké abecedy pro prvních 7 tónů. Latinskou nomenklaturu prosazoval a zavedl A. M. Boethicus (480 – 524. Prováděl pokusy na monochordu a různé délky strun označoval latinskými velkými písmeny.
Později mnich kláštera sv. Havla, skladatel a teoretik Notker Balbulus (840 – 912) používal latinku pro názvy tónů. Latinka se však objevuje již od 10.století.
A B C D E F G
Písmena však představovala jiné tónové výšky než dneska. Balbulovo „A“ se rovnalo našemu dnešnímu „C“. atd. Původně začínala oktáva tónem „A“ (pod vlivem řecké abecedy), ale jak se více rozšiřovaly varhany, na čas se od tohoto opustilo a oktáva začínala buď „F“ nebo „G“. Vyskytla se i jiná dělení ale v 16. stol. se již objevil dosud známý a trvající systém děleni.
A jak vznikly dva různé názvy jednoho tónu?
Durová stupnice nelze vytvořit bez tritónu t.j intervalu tří celých tónu. (f-h nebo h-f) Tento disonantní interval vyvolával v posluchačích silný pocit nelibosti. Hudebníci se mu vyhýbali jako tak zvanému „diabolus in musica“ a obcházeli ho, nebo NAHRAZOVALI dle potřeby pomocným půltónem. Tomuto tonu se proti všem předpokladům nedostalo jiného jména, ale jen se později změnil jeho tvar při psaní. Pro diatonické „b“ se stanovil tvar hranatý (tzv. b quadratum) a pro chromatické „b“ tvar kulatý (b rotundum). Později se obcházel tritonus diabolicus i tak, že se zvýšil pomocným půltónem 4. tón (f na fis). Půltónové poměry se zaváděly časem i tam, kde nebyla nutnost obcházet tritón, dělo se tak z melodických důvodů. Při nutnosti měnit o půltón výšku různých tonu se použily oba tvary písmene „b“ (oválné i hranaté) a tyto značky se kladly před příslušné tony – to dalo základ dnešním posuvkám. Rotundum platilo jako snižovací znaménko a quadratum zvyšovalo. Důsledkem rychleno psaní se ve 13. století quadratum vyskytovalo již jako dnešní tvar odrážky a křížku #. Něco z toho se praví i v článku VESMÍRU, na nějž odkazuje Siris, ale problém s rozdílným názvem pro jeden tón se zatím neřeší:
Ten problém nastal v Německu, kde se místo zvyšovacího znaménka používalo malé tiskací „h“ (psáno hranatým písmem, jakoby švabachem) a pokud se vyskytlo před tónem „B“, znamenalo to, že jde o „b quadratum“ – tedy naše dnešní přirozené „H“. V 16. století zatlačilo toto předsunuté hranaté „h“ samotný název tónu „B“, vzniká tedy tón „H“ a pro „b rotundum“ – tedy snížený diatonicky 7. tón se ponechalo jen „B“. (naše dnešní Hes). Zdá se to logické vzhledem k jasnému odlišeni dvou různých tónu stejného jména. A proto použili k označení DALŠÍ písmeno následující v abecedě po písmenu „G“ a to bylo „H“.
To však způsobilo zmatek, protože na chromatické tóny se původně pohlíželo jako na tóny ODVOZENÉ od základního tónu, k nimž se pouze přidala koncovka, proto i „b“ rotundum bylo vnímáno jen jako odvozený tón, ale německé názvosloví pro něj ponechalo nesprávný název – samotné písmeno B.
V té době vycházely dokonce různé spisy pojednávající o nevhodnosti a nepotřebnosti označení „H“ v hudební abecedě. Bohužel toto nesmyslné označeni přetrvalo dodnes v Německu, v Čechách, Polsku a Maďarsku a zemích bývalé Jugoslávie… a pro snížené „H“ se používá tón „B“ namísto logičtějšího „Hes“. A na druhou stranu – pokud se snad tón „Hes“ snažíme používat, abychom byli v označení přesní a dodali smysluplnosti německého modelu, zcela bezdůvodně tak vypouštíme písmeno „B“ z původního pořadí abecedního označeni, z nichž právě PRVNÍCH SEDM PÍSMEN ABECEDY BYLO UŽ V 10. STOLETÍ ZVOLENO PRO NÁZVY ZÁKLADNÍCH DIATONICKÝCH TÓNU.
Jelikož celý zbývající svět používá pro 7. tón název „B“, vznikají zbytečné nesrovnalosti a nedorozumění v akordových značkách.
Parádní historické okénko, konečně v tom mám jasno. Dík!
ahoj,
vše co je zde popsané jsem implementoval na kytaru a nejsem si jist jestli můžu s pentanikou v C dur „solovat“ na akord F dur – Pent. stupnice C dur obsahuje tón E, který neladí s F. Můžete mi to popřípadě vysvetlit
No a proč chceš na podklad v F dur (F – A – C) hrát C dur pentatoniku (C – D – E – G – A – C), proč nehraješ tedy F dur pentatoniku (F – G – A – C – D – F).
Pro dur stupnici jsou 4. (pro C dur tón F) a 7. (pro C dur tón H) stupeň citlivé tóny, které působí disonantně a musel bys je rozvést (přes nějaký sousední tón), viz tady http://www.saxik.com/durove-pentatonicke-stupnice/ odstaveček o Odvození durové pentatonické stupnice, proto ti to nesedí/neladí.
To je mi jasný – reaguju na tenhle odstavec: Zaměřme se nyní na bluesovou sekvenci v souvislosti s naši céčkovou pentatonikou (připomínám, že obsahuje tóny C, D, E, G, A). S akordem C, který tvoří tóny C, E, G, vychází logicky naprosto bez problémů. S akordem F (tóny F, A, C) vychází taktéž bezproblémově… obchází disonantní tóny i základní tón akordu, tón F