Cvičení se samotnou hubičkou bez saxofonu vám mohou pomoci při výstavbě a udržování dobrého nátisku, při rozvíjení dechové opory a především při nácviku vědomé manipulace s prouděním vzduchu v horních cestách dýchacích změnami postavení zadní a střední části jazyka, měkkého patra, hrtanu a hlasivek.

Tím se vám otevře cesta k lepšímu zvuku i ladění, k barvitější práci s tónem a dynamikou, ke spolehlivější hře na obou okrajích běžného rozsahu saxofonu. Jedná se také o první průpravné cvičení ke hře vibráta, extrémních výšek, dvojitého a trojitého jazyka nebo například „nekonečného“ kruhového dýchání.

Vyhraďte si na ně pět minut vždy na začátku cvičení, bezprostředně po rozdýchání. K dalšímu kroku přejděte tehdy, když jste předchozí obstojně zvládli, a pokud zjistíte, že je vám toto cvičení prospěšné, nepřestávejte ani poté, co dojdete k poslednímu kroku – řada vynikajících saxofonistů se podobným způsobem rozehrává celý život.

  1. Připevněte plátek na hubičku stejně, jako kdybyste se připravovali k normální hře, uchopte ji tak, aby ruka nezakrývala otvor na opačném konci ani se k němu nepřibližovala, pořádně se nadechněte dolů do břicha a zkuste vydat dlouhý rovný tón. Napoprvé to nemusí být pro každého lehké – nezapomínejte na dechovou oporu, experimentujte s hloubkou zasunutí hubičky do úst, s napětím v nátisku i polohou dolní čelisti (nekousat!). Zatím si nekomplikujte život nasazováním tónů jazykem a nechte jej volně ležet na dně ústní dutiny. Zkoušejte hrát tentýž tón opakovaně různou hlasitostí.
  2. Nyní zkuste zahrát glissando dolů a zpět nahoru na původní tón. Čím hlouběji se dostanete, tím lépe. Budete k tomu potřebovat opravdu silný a stabilní proud vzduchu a zjistíte, že mnohem účinnější než povolovat nátisk nebo nechávat poklesnout dolní čelist je rozšiřovat a zužovat proud dechu pohybem střední části jazyka a „čehosi v krku“, podobně jako při pískání melodie nebo při ohýbání tónu na foukací harmonice.
  3. Postavte se ke klavíru nebo zapněte ladičku a zkuste na hubičku zahrát „referenční tón“. U altsaxofonové hubičky je to znějící dvoučárkované a (880 Hz), u tenorsaxofonové znějící dvoučárkované g, u barytonsaxofonové znějící dvoučárkované es a u sopránsaxofonové znějící trojčárkované cis. Některé rozšířené metody výuky hry na saxofon doporučují zapamatovat si postavení a sílu sevření nátisku při hraní tohoto referenčního tónu a zachovávat stejný nátisk i při hře na zkompletovaný saxofon. Skutečně to funguje – pokud máte nástroj v pořádku, budou se vám při dodržení této zásady ozývat tóny v celém běžném rozsahu, aniž byste museli směrem nahoru nátisk „utahovat“ a směrem dolů „povolovat“. Výjimkou mohou být nejvyšší tóny (u sopránsaxofonu už okolo psaného c3, u alt-, tenor- a barytonsaxofonu v různé míře okolo psaného es3), ani u nich však není nutné na nátisk víc tlačit nebo se zakusovat do spodního rtu – stačí zúžit a zrychlit proud dechu v ústní dutině vyklenutím jazyka do oblouku. Plátek tak může snáze kmitat a horní tóny znějí nesrovnatelně lépe.

    Řada hráčů, zejména v jazzové oblasti, používá nátisk volnější a variabilnější; zkusíte-li si ale občas sundat hubičku ze saxofonu během hry a zahrát na ni se stejným nátiskem jako předtím na celý nástroj a ozve se vám vyšší tón než referenční, pravděpodobně zvuk dusíte zbytečně vysokým napětím v nátisku nebo dokonce kousáním.

  4. Vyjděte od referenčního tónu a začněte hrát stupnici směrem dolů. Ideální je, máte-li k ruce jiný hudební nástroj (klavír, syntezátor), počítač se zvukovou kartou a nějakým typem hudebního softwaru nebo elektronickou ladičku, která umí zahrát požadovaný tón, abyste se měli k čemu dolaďovat podle sluchu. V nouzi poslouží i zraková orientace podle ladičky, nenechte si však zkazit náladu tím, jak těžké je ustálit její ručičku na jednom místě.

    Snažte se dostat až k tónu o oktávu pod referenčním tónem; v určitém bodě bude nutné změnit polohu dolní čelisti a pokrýt dolním rtem větší plochu plátku. Pokud se nedostanete hlouběji než asi o kvintu či sextu pod referenční tón, nezoufejte – pro účely tohoto cvičení to stačí. Pokud se vám bude dařit, dokážete po čase na samotnou hubičku zahrát v intervalu od decimy pod referenčním tónem až k tercii nad ním nebo i více, není to však nutné.

  5. Nyní začněte pracovat s dynamikou. Každý tón stupnice držte asi 4 sekundy nebo i déle, ale ne příliš dlouho. Nasaďte ve forte, plynule ztište do pianissima a zesilte zpět do forte. Zjistíte, že při ztišování má tón tendenci stoupat a při zesilování zase klesat – cílem tohoto kroku cvičení je udržení stabilního ladění bez ohledu na změny dynamiky.
  6. To nejdůležitější už umíte. Pokud vám toto cvičení opravdu jde, můžete dále procvičovat flexibilitu ústní dutiny a hrtanu tím, že budete na samotnou hubičku hrát rozložené akordy a melodie nebo se na ní naučíte nasazovat jazykem – abyste nerozkolísali ladění, budete muset pohybovat pouze špičkou jazyka a jen v nezbytně nutném rozsahu, což je užitečné i při běžném hraní. Má-li tón zaznít od začátku ve správné výšce a dynamice, musí být vše připraveno už předem – musíte začít vnitřní představou tónu, který chcete zahrát, patřičně nastavit nátisk, jazyk i hrtan, začít vydechovat přiměřeným tlakem bránice, zatímco plátek je jemně zatlumen špičkou jazyka – není nutné jazykem plátek přitisknout až k hubičce a bránit tak průchodu vzduchu! – a teprve když je vše tak, jako by tón už zněl, lehce oddálit špičku jazyka od plátku. To vše přirozeně probíhá ve velmi rychlém sledu, ale pomalý nácvik jednotlivých fází může být velice prospěšný a provádí-li se na samotné hubičce, jsou všechny chyby mnohem zřetelnější.

    Pravděpodobně zjistíte, že je výhodné držet zadní část jazyka víceméně nehybně v blízkosti patra, jako kdybyste se chystali vyslovit hlásku k nebo g, a špičku jazyka jen tak daleko od plátku, aby netlumila jeho vibrace a směrovala proudící vzduch co nejúčinněji na hranu plátku, jako před vyslovením hlásky t nebo d. Střední část jazyka se vyklenuje a klesá podle potřeby. Tato poloha kořene a špičky jazyka se vám bude hodit také při nácviku nasazování tzv. dvojitým a trojitým jazykem v rychlých staccatových pasážích.

    Selhává-li vám tón při hraní skoků z nejnižšího rejstříku saxofonu do nejvyššího a zpět, zkuste najít polohu jazyka a hrtanu, v níž se vám dobře ozývá první tón, a pak tuto polohu „vokalizovat“ – vyndat saxofon z úst a beze změny postavení mluvidel rozeznít hlasivky. Ozve se groteskně zabarvená samohláska, například něco jako německé přehlasované ö (každému může znít trochu jinak).

    Nyní totéž proveďte s tónem ve vysokém rejstříku; ozve se jiný zvuk, může být například bližší samohlásce í. Oba zvuky si zapamatujte a naučte se je rychle vystřídat – vyslovit například „öíö“. Nacvičte si tento pohyb tak, abyste jej vykonávali s minimálním úsilím a co nejúsporněji, pouze s nezbytně nutnými změnami. Přesně stejný pohyb pak mluvidla musí vykonat, když hrajete skok z dolního rejstříku do horního a zpět; uvidíte, že vám to nyní půjde mnohem snáz. Stejný postup se dá použít k řešení dalších technických problémů souvisejících s dynamikou, barvou tónu atd.

Stejně jako v jiných oblastech hry na saxofon platí, že tato cvičení jsou provedena skutečně dobře a účinně teprve tehdy, když je vykonáváte uvolněně, s lehkostí, ale soustředěně, s maximální úsporností všech pohybů. Mnoho štěstí při nácviku!

Zdroje