Následující historku mi vyprávěl saxofonista a výrobce hubiček Santy Runyon. Před mnoha lety za panem Runyonem přišel po vystoupení jakýsi člověk s tím, že se mu sice líbí, jak pan Runyon hraje, ale že pan Runyon nehraje na saxofon správně. Pana Runyona to trochu zaskočilo, protože na svém hráčském umění pracoval osm hodin denně. Neznámý pozval pana Runyona k sobě do dílny, kde vybalil altsaxofon. Nasadil na něj hubičku rozříznutou tak, že z ní zbyl jenom dřík (část, která se nasouvá na eso). Na tento pahýl hubičky byl přimontovaný malý reproduktor napojený na theremin (první elektronický syntezátor, hojně využívaný ve starých horrorech a ve skladbě „Good Vibrations“ od Beach Boys). Theremin byl naladěný tak, aby hubička s namontovaným reproduktorem vydávala tón A = 880 Hz. Když se pak hubička s reproduktorem nasadila na altsaxofon, dalo se na něj hrát v celém rozsahu jenom mačkáním normálních hmatů. Pokud se hubička naladila výrazně pod A = 880 Hz, ozýval se jen dolní rejstřík. Pokud se naladila výrazně nad A = 880 Hz, ozýval se jen horní rejstřík. Při naladění na A = 880 Hz zněl horní i dolní rejstřík.

Fyzikální pozadí:

Pan Runyon si uvědomil, že tón se nevytváří prouděním vzduchu skrz nástroj, protože je jasné, že saxofonem, ke kterému je připojený reproduktor a theremin, žádný vzduch neproudí a proudit nemůže. Procházející vzduch jen působí na plátek a ten rozkmitává vzduchový sloupec uvnitř nástroje, čímž vzniká tón. Pro technické typy mezi námi – říká se tomu „stojaté vlnění“. V knížce „Umění hry na saxofon“ Larryho Teala je fotografie čtverečku jemného papíru 2×2 centimetry, jak se vznáší ve zvonu saxofonu, na který saxofonista hraje dolní Bb. Ať hráč fouká sebesilněji, nedokáže papírek ze saxofonu vyfouknout. Stojatá vlna ho udržuje na místě.

Technika:

Pan Runyon zjistil, že pokud hráč dokáže na samotnou hubičku s plátkem vydat tón A = 880 Hz (u altsaxofonu), má jeho nátisk správné napětí, správná je i hloubka zasunutí hubičky do úst a rychlost průtoku vzduchu. Následující metodika je určena pro výuku začátečníků a odstraňování nátiskových problémů.

Metodika:

Naučte žáka správně sestavit hubičku, plátek a ligaturu. Prvních pár týdnů budeme používat jenom hubičku s připevněným plátkem. Ukažte žákovi, že plocha hubičky se odklání od plátku po určité křivce a uvolňuje tak prostor pro kmitání plátku. Najděte dotykový bod této křivky zasunutím lístku z kartotéky mezi hubičku a plátek. Dotykový bod leží v místě, kde se lístek zastaví. Tužkou udělejte na plátek tenkou čáru na úrovni okraje lístku. Ukažte žákovi, jak zformovat saxofonový nebo klarinetový nátisk. Použijte palec jako zarážku v místě, kde je na plátku čára tužkou, a vložte hubičku do úst tak, aby se palec dotýkal dolního rtu. Tato poloha bude velmi blízko správné hloubce zasunutí hubičky. Nechte žáka do hubičky zafoukat. Pokud tón píská a nedá se ovládat, hubičku trochu povytáhněte. Pokud je tón zdušený nebo se vůbec neozývá, zasuňte hubičku hlouběji. U altsaxofonu nechte žáka dolaďovat ke znějícímu A = 880 Hz, které zahrajete na klavír nebo klávesy (jde o dvoučárkované A ležící oktávu a sextu nad tónem C uprostřed klaviatury). U Bb klarinetu laďte na znějící H, tón nad A = 880 Hz. U tenorsaxofonu na G, tón pod A = 880 Hz. U barytonsaxofonu na znějící D nebo Eb. U sopránsaxofonu dolaďujte k tónu Db ležícímu dvě oktávy a půltón nad tónem C uprostřed klavírní klaviatury.

Klarinet:

Učíte mladého klarinetistu, který má problémy s tóny nad c³? Nechte jej na samotnou hubičku zahrát znějící H (jeho C# ve vysokém rejstříku). Právě jste mu předvedli, že dokáže rozkmitat plátek dostatečně rychle. Zachová-li přesně stejný nátisk, může nyní zahrát vysoké C# na celý klarinet. Tip: ve vysokém (třetím) rejstříku klarinetu NEZVEDEJTE první prst levé ruky úplně z tónového otvoru. První prst tady vlastně vytváří druhou přefukovací klapku. Zahrajte tón E ve čtvrté mezeře notové osnovy a pootočte první prst malinko dolů, jen natolik, aby se pod ním otevřela úzká štěrbina („poloviční otvor“). Při správném nátisku se okamžitě ozve vysoké C#. Teď zahrajte F na horní lince, pootočte prst a zazní vysoké D. Zahrajte F#, pootočte prst a zazní vysoké Eb atd. Na ukázku můžete hubičku otočit a nechat žáka foukat, zatímco vy budete hmatat jednotlivé tóny. Napětí v nátisku se při přechodu z rejstříku do rejstříku nemění. Kousání ve snaze vymáčknout z klarinetu (nebo saxofonu) vysoké tóny je jen na škodu věci. Tato ukázka by měla každému ozřejmit, že nátisk je v celém rozsahu klarinetu stejný. (Výjimka: V horním rejstříku u basklarinetu pomáhá, pootevřeme-li trochu čelist.)

Na okraj: Mnoho začátečníků si myslí, že za upískávání může plátek nebo nátisk, ačkoli ve skutečnosti je obvykle na vině špatná poloha rukou a prstů. Prst nechává na okraji tónového otvoru škvírku a vytváří tak vlastně nežádoucí přefukovací klapku. Ruka se může dotýkat postranní klapky a pootevírat ji. Netěsní některá podlepka. Mladému hráči klarinet píská a on, aby se pískání zbavil, začne dělat různé výstřední věci s nátiskem. Pokud má student problémy s „kanáry“, měl by se ze všeho nejdřív zaměřit na polohu rukou.

Saxofon:

Napětí v nátisku zkontrolujte následujícím trikem: Nechte žáka zahrát jeho A ve druhé mezeře. Žák zavře oči (aby nemohl předvídat jednotlivé změny) a učitel ovládá oktávovou klapku přímo na esu. Pokud se horní rejstřík neozývá nebo zní nízko a rozbředle, je nátisk příliš volný. Pokud se horní A ozve, ale při uvolnění oktávové klapky tón neklesne zpět na dolní A, je nátisk příliš utažený. Krátká prodleva před poklesem o oktávu je v pořádku. Pokud se obě oktávy spolehlivě ozývají, je napětí v nátisku správné.

Žák by neměl na dolních tónech spouštět čelist dolů ani stahovat dozadu a na horních tónech by neměl kousat. Učitel nebo jiný saxofonista stojí za žákem a hmatá různé tóny, zatímco žák fouká do hubičky se stejným napětím v nátisku, jaké použil pro hraní správného tónu na samotnou hubičku. Dá se hrát v celém rozsahu saxofonu, někdy s výjimkou vysokého E a F (tyto tóny vyžadují lehké vyklenutí jazyka). Pokud se neozývají hluboké tóny, saxofon zřejmě potřebuje seřídit. Zkontrolujte, zda se při hraní dolního C#, H nebo Bb nenazdvedává G# klapka. Napuštění podlepek vhodnou látkou (poraďte se s odborníkem) může uzavřít drobné netěsnosti a zlepšit tak ozev v dolním rejstříku.

Tóny hrané dlaňovými klapkami a extrémně vysoký rejstřík vyžadují změnu uvnitř dutiny ústní. Je třeba vyklenout jazyk do oblouku jako při vyslovení hlásky „Í“, čímž se zrychlí proudění vzduchu. (U sopránsaxofonu tato změna v ústní dutině  začíná už kolem vysokého C. Tenorsaxofon a barytonsaxofon nevyžadují tak velkou změnu na horním E a F, ale v extrémně vysokém rejstříku je vyklenutí jazyka nezbytné.)     

Z anglického originálu Paul R. Coats: Tone Production for Beginning Saxophonists and Clarinetists přeložil Leo Hanuš. Publikováno se svolením autora.

Prameny

Larry Teal: The Art of Saxophone Playing, Summy-Birchard 1963, česky nevyšlo

Vibráto je cyklická změna výšky, hlasitosti, barvy nebo kombinace těchto tří vlastností tónu. Na různé nástroje se vytváří různými způsoby. U houslí je to kývání prstu, který tiskne strunu k hmatníku. Flétnista mění rychlost vzduchu tlakovými impulzy, které vycházejí z bránice.

U saxofonu dosáhneme vibráta nejlépe rytmickými pohyby dolní čelisti nahoru a dolů. Jiné metody nemají tak dobré výsledky (vychází „mečivé vibráto“).

Se studiem vibráta by měl žák začít, jakmile dokáže vyloudit pěkný základní tón (viz můj článek Tvorba tónu pro začátečníky¹). Nechte ho zahrát dlouhý tón, například psané G v dolní oktávě (znějící Bb nebo F). Měl by spustit čelist co nejníž, aspoň o půl centimetru, tak, aby tón pořád zněl. Potom ji zase zvednout do polohy běžné při hraní. Nechte to žáka opakovat – velice pomalu. Ať si vyzkouší, kam až může čelist klesnout, aniž by se tón přerušil. Bude to znít strašně, ale nemějte obavy. Cvičit je nejlepší v době, kdy nikdo jiný není doma.

Saxofonové vibráto vzniká tak, že se tón nasadí v normální výšce, klesne dolů, vrátí se nahoru a tak pořád dokola. Takže teď začíná zábava. Uložte žákovi procvičování stupnic v kombinaci s následujícími cvičeními na vibráto, čímž zabijete dvě mouchy jednou ranou.

Učitel udává čtyřčtvrťový takt, 78 dob za minutu, a žák hraje stupnici v celých notách. Dolní čelist jde na první dobu dolů, na druhou nahoru, na třetí dolů, na čtvrtou zase nahoru: uá-ú-uá-ú (další tón) uá-ú-uá-ú (další tón) atd. po stupnici nahoru a dolů. Čelist by měla klesat z normální polohy asi o šest sedm milimetrů níž a vracet se zase nahoru. Při této rychlosti hraje žák dva cykly vibráta na jednu celou notu. Pár dní opakujeme, každý den asi 10 minut.

V další lekci nechte žáka hrát jednoduchou stupnici, například znějící Bb dur. Při čtvrťové notě na každý tón stupnice by měla čelist vykonat čtyři cyklické pohyby na každou čtvrťovou notu. Tempo okolo 60 úderů za minutu, čtvrťová nota = jeden úder. Rozsah pohybu čelisti by měl být co největší, okolo 6-7 mm. „Uau-uau-uau-uau (další tón) uau-uau-uau-uau (další tón) uau-uau-uau-uau…“ nahoru a dolů po stupnici. Hrajeme s metronomem! Klepeme si nohou! Nevšímáme si hrubého tónu! Hrajeme hlasitě, poctivé forte. Lechtáme maminčiny nervy. Když v této fázi lidé v okolí netrousí jízlivé poznámky, neděláme to správně.

Toto cvičení opakujeme 14 dní po čtvrthodině denně. Žák nesmí zrychlovat, ale může cvičit jiné stupnice.

Po dvou týdnech zrychlete metronom na 66 úderů za minutu. Vyšší rychlost žáka donutí o něco zkrátit vzdálenost, na kterou se čelist pohybuje. Cvičení opakujeme na různých stupnicích další týden.

Zrychlete metronom na 72 úderů za minutu. Opět zkraťte rozkmit čelisti tak, aby v této rychlosti bylo možné hrát. Ano, dalších čtrnáct dní.

Zrychlete metronom na 76 úderů za minutu a podle potřeby zkraťte rozsah pohybu čelistí. Další dva otravné týdny.

Další zrychlení na 82 úderů za minutu. Čelist by se teď měla pohybovat v rozsahu necelého milimetru a mělo by to znít jako vibráto.

Podle knížky „Umění hry na saxofon“² Larryho Teala se běžný rozsah frekvence u vibráta pohybuje od 4 cyklů/úder při 78 úderech za minutu do 4 cyklů/úder při 96 úderech za minutu.

Procvičujte stupnice stylem dvě noty s vibrátem, dvě noty bez vibráta atd. Schopnost „zapnout“ a „vypnout“ vibráto je velice důležitá.

Žáka bychom nikdy neměli vést k představě, že se všechna hudba hraje s určitým počtem pulzů vibráta na dobu. Tak to není. Předchozí cvičení slouží jenom k rozvoji ovládání vibráta. Nechte žáka hrát s vibrátem o frekvenci 4 cykly/úder při 90 úderech za minutu. Opakujte cvičení se stejnou stupnicí, nyní však nasaďte tempo 60 úderů za minutu a frekvenci 6 cyklů/úder. Znovu opakujte tutéž stupnici, ale při 120 úderech za minutu. Tentokrát použijte frekvenci 3 cykly/úder.

Při hraní lyrické melodie necháváme vibráto plynout, ovšem s frekvencí nezávislou na tempu. Pomalá balada může vyžadovat pomalejší vibráto. Horkokrevnější skladba si může říkat o rychlejší vibráto.

Obecně platí, že výše znějící nástroje, například sopránsaxofon a altsaxofon, používají při sólové hře o něco rychlejší vibráto než hlubší nástroje, například barytonsaxofon. V pasážích hraných soli (společné „sólo“ saxofonové sekce) by se nižší členové sekce měli snažit hrát se stejnou frekvencí a hloubkou vibráta jako vedoucí hlas.

V pasážích hraných soli s nástroji, které vibráto nepoužívají, například klarinety, lesní rohy apod., by měla saxofonová sekce obvykle hrát sans vibrato (bez vibráta). V kombinaci s hoboji, flétnami, smyčci apod. by saxofony měly vibráto používat. Pokud je hráč na pochybách, měl by se poradit s vedoucím sekce nebo orchestru a udělat si příslušnou poznámku do not.

Rychlé, technicky náročné pasáže se obvykle hrávají bez vibráta.

V jazzovém bigbandu (swingovém orchestru, jazzbandu) či divadelním (muzikálovém) orchestru bude saxofonová sekce ve starších skladbách obvykle hrát s širokým, šťavnatým vibrátem. Modernější jazzové skladby vyžadují spíš „rovný tón“. Typický jazzový sólista nasadí dlouhý tón rovně a teprve v jeho „ocásku“ na konci přidá trošku vibráta. (Na vysoké to byl můj běžný prohřešek při hraní klasických skladeb, příliš mnoho jazzu!) Saxofonista se musí naučit, kdy a jak tón vibrátem obohacovat.

Saxofonista může beze změny základního charakteru tónu (nebo kombinace hubičky a plátku) znít „klasicky“ nebo „jazzově“ jenom díky odlišnému stylu vibráta. Vibráto je natolik podstatným prvkem zvuku saxofonu, že tato jednoduchá změna výrazně ovlivní vnímání tónu posluchačem.

V konečném výsledku by mělo vibráto splynout se saxofonistovým tónem do té míry, že se stane vlastní a nedílnou součástí hráčova zvuku.

Doporučuji poslech nahrávek mnoha skvělých jazzových saxofonistů z různých období i vynikajících klasických hráčů, jako jsou např. Jamal Rossi a Paul Brodie. Napodobování špičkových umělců, kopírování jejich tónu a stylu, žákovi velmi pomůže. Brzy pak bude schopný dospět k vlastnímu individuálnímu zvuku.

Z anglického originálu Paul R. Coats: Saxophone Vibrato přeložil Leo Hanuš. Publikováno se svolením autora.
 

Prameny

1. Paul R. Coats: Tvorba tónu pro začínající saxofonisty a klarinetisty
2. Larry Teal: The Art of Saxophone Playing, Summy-Birchard 1963, česky nevyšlo

• Tabulka hmatů I. (b až h1)

Rozložení klapek

Obrázky vycházejí z tvaru a rozložení klapek na starších saxofonech Amati, s nimiž se začínající hráč v ČR nejspíše setká; od moderních nástrojů se na první pohled nejvíce odlišují tvarem klapek ovládaných malíkem levé ruky.

• přef. = přefukovací klapka, ovládá se palcem levé ruky
• d3, eb3, f3 = dlaňové klapky, ovládají se dlaňovými články ukazováku a prostředníku levé ruky
• F = přední F-klapka, ovládá se ukazovákem levé ruky
• b = „bis“ klapka, tiskne se spolu s H-klapkou ukazovákem levé ruky
• 1, 2, 3, 4, 5, 6 = klapky H, A, G, F, E a D, na nichž spočívají ukazováky, prostředníky a prsteníky obou rukou v základní poloze
• g#, h, c#, bb – ovládají se malíčkem levé ruky
• e3 – ovládá se ukazovákem pravé ruky
• postr. Bb, postr. C = postranní klapky Bb a C, ovládají se dlaňovým kloubem ukazováku pravé ruky
• f#3 – ovládá se prostředníkem pravé ruky
• F# = postranní F#-klapka, ovládá se prsteníkem pravé ruky
• es, c = klapky Eb a C, ovládají se malíčkem pravé ruky

Ne všechny nástroje jsou vybaveny klapkou pro f#3. Na velmi starých modelech může chybět také přední F-klapka či postranní F#-klapka, některé německé a české saxofony z období kolem II. sv. války (Weltklang, Keilwerth New King) mají na stejné úrovni s klapkou pro e3 ještě trylkovou G#-klapku a mohou se na nich vyskytnout i další odchylky. Mnoho barytonsaxofonů má rozsah směrem dolů rozšířen o půltón na psané malé a – klapka pro tento tón bývá zdvojená, jeden exemplář najdete ve skupině klapek g#, h, c#, bb ( levý malíček) a druhý naproti přefukovací klapce u opěrky pro levý palec. Některé moderní sopránsaxofony mají naopak klapku pro g3.

Tabulka 2. části přehledu základních hmatů

c2		cis2		d2	es2
e2	f2	fis2		g2	gis2
a2	b2				h2
c3		cis3	d3	es3
e3		f3		fis3

Zdroje

• Amateur Sax

• Tabulka hmatů II. (c2 až fis3)

Rozložení klapek

Obrázky vycházejí z tvaru a rozložení klapek na starších saxofonech Amati, s nimiž se začínající hráč v ČR nejspíše setká; od moderních nástrojů se na první pohled nejvíce odlišují tvarem klapek ovládaných malíkem levé ruky.

• přef. = přefukovací klapka, ovládá se palcem levé ruky
• d3, eb3, f3 = dlaňové klapky, ovládají se dlaňovými články ukazováku a prostředníku levé ruky
• F = přední F-klapka, ovládá se ukazovákem levé ruky
• b = „bis“ klapka, tiskne se spolu s H-klapkou ukazovákem levé ruky
• 1, 2, 3, 4, 5, 6 = klapky H, A, G, F, E a D, na nichž spočívají ukazováky, prostředníky a prsteníky obou rukou v základní poloze
• g#, h, c#, bb – ovládají se malíčkem levé ruky
• e3 – ovládá se ukazovákem pravé ruky
• postr. Bb, postr. C = postranní klapky Bb a C, ovládají se dlaňovým kloubem ukazováku pravé ruky
• f#3 – ovládá se prostředníkem pravé ruky
• F# = postranní F#-klapka, ovládá se prsteníkem pravé ruky
• es, c = klapky Eb a C, ovládají se malíčkem pravé ruky

Ne všechny nástroje jsou vybaveny klapkou pro f#3. Na velmi starých modelech může chybět také přední F-klapka či postranní F#-klapka, některé německé a české saxofony z období kolem II. sv. války (Weltklang, Keilwerth New King) mají na stejné úrovni s klapkou pro e3 ještě trylkovou G#-klapku a mohou se na nich vyskytnout i další odchylky. Mnoho barytonsaxofonů má rozsah směrem dolů rozšířen o půltón na psané malé a – klapka pro tento tón bývá zdvojená, jeden exemplář najdete ve skupině klapek g#, h, c#, bb ( levý malíček) a druhý naproti přefukovací klapce u opěrky pro levý palec. Některé moderní sopránsaxofony mají naopak klapku pro g3.

Tabulka 1. části přehledu základních hmatů

b	h	c1	cis1	d1	es1
e1	f1	fis1		g1	gis1
a1	b1				h1

Poznámky

Tam, kde je u téhož tónu uvedeno více možných hmatů, naučte se nejprve hmat, který je uveden jako první. Další alternativy vám usnadní hraní technicky obtížných pasáží:

• Postranní C-klapku je vhodné použít všude tam, kde rychle přecházíte z c na sousední h nebo naopak a nepotřebujete bezprostředně předtím nebo potom zahrát některý nižší tón – tedy např. v chromatickém postupu h-c-c# (případně c#-c-h) nebo v trylku (h-c-h-c…)
• Postranní F#-klapka se používá podobně, např. v chromatickém postupu f-f#-g, prsteníček pravé ruky však přitom musí opustit svou standardní pozici na D-klapce; nemáte-li dosud „usazené“ prsty pravé ruky, raději se proto držte běžného hmatu.
• Tón bb lze ve střední a horní oktávě hrát dokonce čtyřmi různými způsoby. Základní hmat využívá postranní Bb-klapku, je ideální pro chromatické běhy a pro postup bb-c. Snažte se, aby bříška prstů pravé ruky při hraní tohoto tónu neopouštěla klapky D, E a F!
• Druhý hmat, označovaný v zahraniční literatuře kupodivu pojmem „bis“, se hodí např. při hraní spojů g-bb, a-bb, pokud bb z druhé strany nesousedí s tónem h či c. Malá „bis“ klapka se tiskne ukazováčkem levé ruky současně s H-klapkou.
• Hmaty „1-4″ (ukazováčky levé a pravé ruky) a „1-5″ (levý ukazovák, pravý prostředník) usnadňují přechody f-bb a f#-bb; hmat „1-4″ se hodí i pro hladké sklouznutí z h na bb nebo naopak. Oba tyto hmaty jsou citlivé na ladění a seřízení nástroje.
• „Dlouhý“ hmat pro c#2 (jako c#1, ale se stisknutou přefukovací klapkou) využijete především v tichých pasážích hraných ve vyšším středním rejstříku, které se v dolním bodě dotknou tónu c# a vracejí se zpět nahoru – vyhnete se tak nežádoucí změně barvy na tónu c#. Pozor, takto hrané c# se často ozývá vysoko a musí se dolaďovat nátiskem.
• Hmaty pro e3, f3 a f#3 založené na použití přední F-klapky usnadňují přechody typu c-e apod. a umožňují hladké propojení standardního rozsahu nástroje s extrémně vysokým rejstříkem.

Tabulka obsahuje pouze přehled základních hmatů – mnoho saxofonistů používá další varianty např. pro dolaďování některých tónů (např. na barytonsaxofonu bývá často výhodnější u tónů nad d3 držet vždy jen nejvyšší z dlaňových klapek odpovídajících danému tónu a ostatní nechat zavřené) nebo pro barevné efekty.

• Zkuste si například zahrát tón a2 a postupně přidávat klapky 4, 5, a 6 – bude se vám nepatrně měnit ladění i barva tónu; pokud to uděláte opakovaně a velmi rychle, dostanete cosi vzdáleně připomínajícího wah-wah efekt nebo flanger – Maceo Parker tento trik úspěšně používá v každém druhém sóle).
• Jiný užitečný tip – potřebujete-li rychle skočit z tónů d2, eb2 apod. dolů na c#2 a zpět, nemusíte otevírat všechny klapky, úplně stačí pustit ukazovák a prsteník levé ruky (přefukovací klapka zůstává otevřená).
• Z podobných důvodů jako „dlouhé“ c#2 můžete v tichých pasážích v nižším středním rejstříku vrcholících tónem d2 či eb2 použít místo běžných hmatů kombinaci klapek 2 a 3 s klapkami pro vysoký rejstřík.

Zdroje

• Amateur Sax

Vyrovnání horní plochy plátku

Máme tedy před sebou nový plátek, který jsme pět dní máčeli a rozehrávali, a chceme jej upravit tak, abychom z něj dostali co nejvíc. V literatuře najdeme spoustu rad ohledně toho, jaké úpravy provést na dolní straně plátku (dolní stranou myslím dolní při hraní), ještě předtím ale zaměřme pozornost na jeho horní stranu, tj. tu, která přiléhá k hubičce. Přiložíme-li k ní napříč čepel rovného nože a podíváme se proti světlu, měli bychom v ideálním případě po celé délce plátku vidět něco takovéhoto:

Rovná dolní plocha plátku

U nového nehraného plátku tomu tak bývá, jak ovšem plátek během rozehrávání nasával a ztrácel vlhkost a jednotlivá vlákna v jeho struktuře měnila objem, bude horní strana na závěr pátého dne vypadat pravděpodobně nějak takto:

Plátek s vypuklou horní stranou

případně takto:

Plátek s vydutou horní stranou

Proč nás to zajímá? Jednoduše proto, že drtivá většina tzv. „nehrajících“ plátků nehraje proto, že dobře nepřiléhají na hubičku, netěsní a tudíž se nemohou rozkmitat na stálé frekvenci, případně v místech netěsností vznikají různé parazitní rezonanční frekvence a plátek píská. Pokud nyní nožem přiloženým napříč oškrábeme celou horní plochu plátku do roviny, plátek správně dosedne na plochu hubičky a bude se snáze ozývat, tón bude jistější a zvučnější.

Při škrábání se snažte držet nůž neustále kolmo k plátku a nenaklánět jej do stran, jinak situaci ještě zhoršíte. Škrábejte dlouhými tahy směrem od paty plátku ke špičce, ale nedotahujte až k ní – pokud neopatrným pohybem špičku naštípnete, plátek bude zralý na odepsání. Namísto nože můžete použít velmi jemný smirkový papír (číslo 600), který položíte drsnou stranou nahoru na dokonale rovnou podložku (např. tabulové sklo), plátek k němu přitisknete třemi prsty na patě, kousek od špičky a uprostřed a obrušujete jej rovnoměrnými tahy v podélném směru. Použití smirkového papíru má ovšem tu nevýhodu, že se nevyhnete obroušení špičky plátku, takže plátek po této úpravě výrazněji „změkne“ a špička bude náchylnější k poškození.

Další úpravy a utěsnění paty plátku

Nyní můžeme znovu vyzkoušet, jak se plátek chová při hraní, a případně doladit jeho vlastnosti úpravami na dolní straně – k tomuto tématu je dost informací jinde, např. v Liebmanově Technice hry na saxofon (viz Literatura). Z vlastní zkušenosti však mohu říci, že samotná metoda pozvolného rozehrání a následného vyrovnání horní plochy plátku mi za poslední léta stačila k tomu, abych ani jediný plátek nemusel vyhodit jako nehrající – každý plátek připravený tímto způsobem mi vždy hrál alespoň tak, abych na něj mohl nějakou dobu cvičit.

Co se však rozhodně vyplatí, je utěsnit plátek tak, aby pomaleji přijímal a ztrácel vlhkost. Oč přesně jde? Plátek se skládá ze spousty podélně uložených mikroskopických dutých vláken, která během hraní nasáknou vodou a po hraní se z nich voda opět odpařuje. Tento proces opakovaného vlhnutí a vysychání je tím, co nejvíce přispívá k postupnému odumírání plátku – vlákna ztrácejí pružnost a plátek přestává hrát.

Tento cyklus můžeme zpomalit a výrazně (i několikanásobně) tak prodloužit životnost plátku tím, že dutá vlákna na koncích uzavřeme. Začneme na patě plátku – pevným zakulaceným předmětem, například lžící, přejedeme přes celou plochu kolmého řezu a silně tlačíme. Když po této úpravě sáhneme prstem na plochu řezu, neměli bychom cítit hrubou strukturu vystupujících vláken.

Leštění

Ještě než se pustíme do utěsňování vláken na druhém konci v šikmém řezu plátku, přeleštíme horní plochu plátku, abychom dokonale vyrovnali všechny nerovnosti.

Postupujeme stejně jako se smirkovým papírem – položíme list obyčejného papíru na rovnou podložku, plátek přitlačíme shora třemi prsty (plochu řezu můžeme mírně navlhčit, aby po ní prsty neklouzaly) a pohybujeme jím po papíru v podélném směru. Snažíme se docílit stejnoměrného lesku po celé ploše, plátek by měl být na pohled i na omak hladký jako leštěný nábytek. Pokud se při leštění uvolní vlákno na okraji, neodtrháváme ho, ale postavíme plátek na hranu a několika tahy okraj začistíme.

Nakonec plátek obrátíme rovnou stranou dolů a uzavřeme póry v šikmém řezu. Můžeme to provést dvěma způsoby – buď stejně jako na patě, tj. uhlazením tvrdým kulatým předmětem, nebo leštěním pomocí obyčejného kancelářského papíru. Plátek si opět položte na dokonale rovnou tvrdou podložku, např. skleněnou tabuli, a dejte si pozor, aby pod ním nezůstaly nečistoty, které by pod tlakem vytvořily rýhy v už uhlazené horní ploše. Pokud zvolíte první způsob, přejíždějte po ploše řezu kulatým předmětem pod silným tlakem ve směru od středu plátku ke špičce. U druhého způsobu napněte větší útržek papíru např. palcem a prostředníčkem kolem ukazováčku a vyleštěte plochu řezu opakovaným hlazením vždy ve směru od středu ke špičce – leštěním v opačném směru byste póry otvírali, nemluvě o tom, že pokud se budete vracet pod tlakem od špičky ke středu, snadno špičku naštípnete nebo zlomíte. Opět se snažte docílit stejnoměrného vysokého lesku v celé ploše řezu. Místa s vystupující hrubší strukturou je vhodné předem opatrně vyhladit brusným papírem nebo nožem.

A je to

Celý postup vypadá na první pohled složitě, s trochou cviku se však takto dá jeden plátek upravit během pěti minut. Odměnou vám bude snazší ozev, plnější tón a podstatně delší životnost plátku. Nezapomeňte na to, že je dobré mít vždy po ruce několik takto upravených plátků a při cvičení je pravidelně střídat, mimo jiné proto, abyste na koncertě měli jistotu, že sáhnete po svém momentálně nejlepším plátku a pokud vám ten nebude hrát podle vašich představ (v podmínkách jiné teploty a vlhkosti se mohou plátky chovat jinak, než jste zvyklí z domova), že budete mít ihned po ruce jeden nebo dva plátky záložní. Předem dobře připravené plátky vás zbaví části stresu a umožní vám podat lepší výkon.

Vyzkoušejte, uvidíte – a jako vždy uvítám veškerá doplnění, připomínky i posměšky ;-)

Zdroje

• Paul Berler: Basic Saxophone Skills, Reeds Part I & Part II
• Gunnard Mossblad: Preparing New Reeds (Saxophone Journal, Vol. 28, #3 & #5)
• The Sax on the Web Forum

Tím se vám otevře cesta k lepšímu zvuku i ladění, k barvitější práci s tónem a dynamikou, ke spolehlivější hře na obou okrajích běžného rozsahu saxofonu. Jedná se také o první průpravné cvičení ke hře vibráta, extrémních výšek, dvojitého a trojitého jazyka nebo například „nekonečného“ kruhového dýchání.

Vyhraďte si na ně pět minut vždy na začátku cvičení, bezprostředně po rozdýchání. K dalšímu kroku přejděte tehdy, když jste předchozí obstojně zvládli, a pokud zjistíte, že je vám toto cvičení prospěšné, nepřestávejte ani poté, co dojdete k poslednímu kroku – řada vynikajících saxofonistů se podobným způsobem rozehrává celý život.

1. Připevněte plátek na hubičku stejně, jako kdybyste se připravovali k normální hře, uchopte ji tak, aby ruka nezakrývala otvor na opačném konci ani se k němu nepřibližovala, pořádně se nadechněte dolů do břicha a zkuste vydat dlouhý rovný tón. Napoprvé to nemusí být pro každého lehké – nezapomínejte na dechovou oporu, experimentujte s hloubkou zasunutí hubičky do úst, s napětím v nátisku i polohou dolní čelisti (nekousat!). Zatím si nekomplikujte život nasazováním tónů jazykem a nechte jej volně ležet na dně ústní dutiny. Zkoušejte hrát tentýž tón opakovaně různou hlasitostí.
2. Nyní zkuste zahrát glissando dolů a zpět nahoru na původní tón. Čím hlouběji se dostanete, tím lépe. Budete k tomu potřebovat opravdu silný a stabilní proud vzduchu a zjistíte, že mnohem účinnější než povolovat nátisk nebo nechávat poklesnout dolní čelist je rozšiřovat a zužovat proud dechu pohybem střední části jazyka a „čehosi v krku“, podobně jako při pískání melodie nebo při ohýbání tónu na foukací harmonice.
3. Postavte se ke klavíru nebo zapněte ladičku a zkuste na hubičku zahrát „referenční tón“. U altsaxofonové hubičky je to znějící dvoučárkované a (880 Hz), u tenorsaxofonové znějící dvoučárkované g, u barytonsaxofonové znějící dvoučárkované es a u sopránsaxofonové znějící trojčárkované cis. Některé rozšířené metody výuky hry na saxofon doporučují zapamatovat si postavení a sílu sevření nátisku při hraní tohoto referenčního tónu a zachovávat stejný nátisk i při hře na zkompletovaný saxofon. Skutečně to funguje – pokud máte nástroj v pořádku, budou se vám při dodržení této zásady ozývat tóny v celém běžném rozsahu, aniž byste museli směrem nahoru nátisk „utahovat“ a směrem dolů „povolovat“. Výjimkou mohou být nejvyšší tóny (u sopránsaxofonu už okolo psaného c3, u alt-, tenor- a barytonsaxofonu v různé míře okolo psaného es3), ani u nich však není nutné na nátisk víc tlačit nebo se zakusovat do spodního rtu – stačí zúžit a zrychlit proud dechu v ústní dutině vyklenutím jazyka do oblouku. Plátek tak může snáze kmitat a horní tóny znějí nesrovnatelně lépe.

   Řada hráčů, zejména v jazzové oblasti, používá nátisk volnější a variabilnější; zkusíte-li si ale občas sundat hubičku ze saxofonu během hry a zahrát na ni se stejným nátiskem jako předtím na celý nástroj a ozve se vám vyšší tón než referenční, pravděpodobně zvuk dusíte zbytečně vysokým napětím v nátisku nebo dokonce kousáním.

4. Vyjděte od referenčního tónu a začněte hrát stupnici směrem dolů. Ideální je, máte-li k ruce jiný hudební nástroj (klavír, syntezátor), počítač se zvukovou kartou a nějakým typem hudebního softwaru nebo elektronickou ladičku, která umí zahrát požadovaný tón, abyste se měli k čemu dolaďovat podle sluchu. V nouzi poslouží i zraková orientace podle ladičky, nenechte si však zkazit náladu tím, jak těžké je ustálit její ručičku na jednom místě.

   Snažte se dostat až k tónu o oktávu pod referenčním tónem; v určitém bodě bude nutné změnit polohu dolní čelisti a pokrýt dolním rtem větší plochu plátku. Pokud se nedostanete hlouběji než asi o kvintu či sextu pod referenční tón, nezoufejte – pro účely tohoto cvičení to stačí. Pokud se vám bude dařit, dokážete po čase na samotnou hubičku zahrát v intervalu od decimy pod referenčním tónem až k tercii nad ním nebo i více, není to však nutné.

5. Nyní začněte pracovat s dynamikou. Každý tón stupnice držte asi 4 sekundy nebo i déle, ale ne příliš dlouho. Nasaďte ve forte, plynule ztište do pianissima a zesilte zpět do forte. Zjistíte, že při ztišování má tón tendenci stoupat a při zesilování zase klesat – cílem tohoto kroku cvičení je udržení stabilního ladění bez ohledu na změny dynamiky.
6. To nejdůležitější už umíte. Pokud vám toto cvičení opravdu jde, můžete dále procvičovat flexibilitu ústní dutiny a hrtanu tím, že budete na samotnou hubičku hrát rozložené akordy a melodie nebo se na ní naučíte nasazovat jazykem – abyste nerozkolísali ladění, budete muset pohybovat pouze špičkou jazyka a jen v nezbytně nutném rozsahu, což je užitečné i při běžném hraní. Má-li tón zaznít od začátku ve správné výšce a dynamice, musí být vše připraveno už předem – musíte začít vnitřní představou tónu, který chcete zahrát, patřičně nastavit nátisk, jazyk i hrtan, začít vydechovat přiměřeným tlakem bránice, zatímco plátek je jemně zatlumen špičkou jazyka – není nutné jazykem plátek přitisknout až k hubičce a bránit tak průchodu vzduchu! – a teprve když je vše tak, jako by tón už zněl, lehce oddálit špičku jazyka od plátku. To vše přirozeně probíhá ve velmi rychlém sledu, ale pomalý nácvik jednotlivých fází může být velice prospěšný a provádí-li se na samotné hubičce, jsou všechny chyby mnohem zřetelnější.

   Pravděpodobně zjistíte, že je výhodné držet zadní část jazyka víceméně nehybně v blízkosti patra, jako kdybyste se chystali vyslovit hlásku k nebo g, a špičku jazyka jen tak daleko od plátku, aby netlumila jeho vibrace a směrovala proudící vzduch co nejúčinněji na hranu plátku, jako před vyslovením hlásky t nebo d. Střední část jazyka se vyklenuje a klesá podle potřeby. Tato poloha kořene a špičky jazyka se vám bude hodit také při nácviku nasazování tzv. dvojitým a trojitým jazykem v rychlých staccatových pasážích.

   Selhává-li vám tón při hraní skoků z nejnižšího rejstříku saxofonu do nejvyššího a zpět, zkuste najít polohu jazyka a hrtanu, v níž se vám dobře ozývá první tón, a pak tuto polohu „vokalizovat“ – vyndat saxofon z úst a beze změny postavení mluvidel rozeznít hlasivky. Ozve se groteskně zabarvená samohláska, například něco jako německé přehlasované ö (každému může znít trochu jinak).

   Nyní totéž proveďte s tónem ve vysokém rejstříku; ozve se jiný zvuk, může být například bližší samohlásce í. Oba zvuky si zapamatujte a naučte se je rychle vystřídat – vyslovit například „öíö“. Nacvičte si tento pohyb tak, abyste jej vykonávali s minimálním úsilím a co nejúsporněji, pouze s nezbytně nutnými změnami. Přesně stejný pohyb pak mluvidla musí vykonat, když hrajete skok z dolního rejstříku do horního a zpět; uvidíte, že vám to nyní půjde mnohem snáz. Stejný postup se dá použít k řešení dalších technických problémů souvisejících s dynamikou, barvou tónu atd.

Stejně jako v jiných oblastech hry na saxofon platí, že tato cvičení jsou provedena skutečně dobře a účinně teprve tehdy, když je vykonáváte uvolněně, s lehkostí, ale soustředěně, s maximální úsporností všech pohybů. Mnoho štěstí při nácviku!

Zdroje

• Amateur Sax

1. den

Připravte si sklenici s rovnými stěnami a naplňte ji vodou cca. 1,5 cm pod okraj. Ponořte do ní plátek nejprve zadním koncem asi na deset sekund, potom jej otočte, ponořte špičkou napřed a lehce přitiskněte naplocho ke stěně sklenice. Povrchové napětí udrží plátek u stěny tak, že k němu voda může ze všech stran, nad hladinu vystupuje jen zadní konec a plátek nemá tendenci vyplavat, jakmile se otočíte zády. Nechte plátek máčet 25 minut; pokud připravujete více plátků najednou, můžete za deset minut přidat další.

Po 25 minutách vyjměte plátek z vody, otřete z něj vodu protažením mezi palcem a ukazováčkem od „paty“ ke špičce, připevněte na hubičku (některé zdroje doporučují předtím lehce naslinit – můžete a nemusíte, podle chuti ) a začněte hrát.

Hrajte jemně, tiše a v hlubším rejstříku, kde plátek kmitá nejpomaleji. Uvědomte si, že dřevo plátku je namáháno způsobem, se kterým se dosud nikdy nesetkalo, a teprve se mu začíná přizpůsobovat. Po pěti minutách hry plátek sejměte, otřete, položte kulatou stranou dolů na rovnou podložku, nechte na povrchu oschnout a uložte tak, aby byl přitisknutý k dokonale rovné ploše (dříve se používalo malé zrcátko a gumička, dnes se řada plátků dodává v malých plastových futrálcích, které k tomuto účelu zcela postačují. Můžete si pořídit i speciální pouzdra na plátky, ve kterých je navíc udržována ideální vlhkost). Nechejte plátek odpočinout do druhého dne.

Není špatné mít plátky na zadní straně očíslované a vést si záznamy o tom, jak se chovaly během přípravy i později. Budete tak mít velmi dobrý přehled o tom, které plátky jsou vynikající, příliš tvrdé nebo příliš měkké, vhodné pro hraní na koncertech nebo jen pro cvičení atd. Pozor – plátek, který se napoprvé chová téměř ideálně, velmi pravděpodobně brzy změkne a ztratí jiskru, naopak z plátků na počátku vzdorovitých se často vyloupnou „ty pravé“, které navíc vydrží mnohem déle.

2. den

Stejný postup, máčíme 20 minut, hrajeme 10 minut v hlubokém a středním rejstříku, měníme dynamiku.

3. den

15 minut máčení, 15 minut hraní. Hrajeme v celém běžném rozsahu saxofonu a v plném dynamickém rozsahu – v podstatě už můžeme na plátek normálně cvičit.

4. den

10 minut máčení, 20 minut hraní. Můžeme přidat extrémní výšky.

5. den

5 minut máčení, 25 minut hraní. Po povrchovém oschnutí přichází závěrečná úprava, na kterou budeme potřebovat nůž s rovnou čepelí, například odlamovací nůž na papír, velmi jemný smirkový papír (číslo 600), obyčejný kancelářský papír a perfektně rovnou tvrdou podložku, např. skleněnou tabulku (možno vyndat sklo z knihovny nebo pracovat na konferenčním stolku se skleněnou deskou, kterou ovšem musíme zbavit všech nečistot).

Pokračování zde….

Zdroje

• Amateur Sax

Pokud s hraním na saxofon začínáte, plátek vám především nesmí „překážet“ při formování nátisku a při hře obecně. Jestliže máte učitele, kterého respektujete, řiďte se jeho doporučením. Není vhodné na plátcích příliš šetřit – zvláště jako samouk bez zkušeností nikdy nevíte, jestli vaše potíže s tvorbou tónu nezpůsobuje mizerný plátek. Proto je lépe držet se respektovaných značek (plátkům v kategorii Amati nebo „oranžové“ Rico se většina saxofonistů vyhýbá jako čert kříži, existují však i výjimky) a mít vždy k dispozici tři až čtyři hrající plátky, které pravidelně střídáte.

Obvyklé je začínat s plátky o tvrdosti 1½, výjimečně 1, a poměrně rychle (jakmile se „usadí“ základní nátisk) přejít na plátky o půl čísla tvrdší. Další vývoj už pak musí vycházet z vašich pocitů při hraní. Není dobré „prát se“ s příliš tvrdým plátkem jen proto, že se vám o něco lépe ozývají výšky nebo že máte mohutnější tón, pokud přitom musíte mít zaťatou čelist a nedokážete zahrát tiše. Příliš měkký plátek zase vede k ochabnutí nátisku, tón je „rozbředlý“ a nedá se s ním dobře pracovat, ve forte se hubička „ucpává“ (plátek se tlakem vzduchu přitiskne na hubičku a už se nevrátí zpátky). Při hraní na tvrdší plátky není podstatná ani tak síla nátisku, jako dobrá dechová opora a efektivní práce s proudem vzduchu v ústní dutině. Dospějete-li k číslu 3½ nebo 4, může to znamenat, že je na čase poohlédnout se po otevřenější hubičce.

Nakupujeme plátky

Při nákupu plátků se obvykle můžete rozhodnout, jestli koupíte celou krabičku s pěti či deseti kousky, nebo si plátky jednotlivě vyberete. Potíž s výběrem jednotlivých kusů je v tom, že ne každý prodavač je ochotný otevřít novou krabičku, když se vám žádný z nabízených plátků nepozdává. Pokud si to můžete dovolit, kupte v takovém případě raději celou krabičku – máte větší šanci, že v ní pár dobrých kousků najdete, než že dodatečnými úpravami přinutíte k poslušnosti zjevně vadné kusy.

Jak postupovat při výběru plátků? V tomto bodě vás odkážu na publikaci Technika hry na saxofon (bližší údaje viz http://www.saxik.com/teorie-a-cviceni-i/), kapitola Plátky a hubice, str. 37 (pod nadpisem „Při výběru plátků je třeba přihlédnout k těmto faktorům“), kde je vše dosti podrobně popsáno. Doplním jen několik drobností:

• Pozor na plátky, na nichž vidíte proti světlu kromě „srdce“ (tmavá oblast ve tvaru „U“ vycházející od středu plátku a směřující ke špičce) a vláken (tmavé čárky po celé délce plátku) ještě jiné tmavé skvrny – takto se mohou projevovat kazy, které plátku znemožňují volně kmitat.
• Nepravidelné zbarvení kůry není na závadu, pokud se však objevují sytě hnědé skvrnky i ve dřevě plátku, jedná se opět o kazy a takový plátek pravděpodobně nebude hrát dobře nebo brzy odumře.
• Plátek by měl mít v řezu zlatavou nebo krémově žlutou barvu. Zelený nebo hnědý odstín ukazuje na nedostatečnou „zralost“ plátku. Setkáte-li se s takovým plátkem v krabičce, kterou jste koupili nerozbalenou, nezahazujte jej, ale uložte na rok na dva v suchém prostředí. Někteří hráči takto zacházejí se všemi plátky – po koupi je nechávají několik měsíců i let „dojít“, než na ně začnou hrát. Toto počínání má svou logiku – vlastnosti dobře skladovaného nehraného plátku se časem zlepšují. Narazíte-li někde v ZUŠ nebo v zapadlém krámku s hudebními nástroji na letitou krabičku plátků, například Vandorenů ve fialové plastové krabičce, máte dobrou šanci, že jste objevili „svatý grál“
• Řez by měl vybíhat od podélné osy plátku co nejsymetričtěji po obou stranách. Je-li „véčko“ řezu umístěno mimo střed, naznačuje to, že je plátek vyroben z třtinového stébla nevhodné velikosti nebo nepravidelného tvaru (lze zkontrolovat i pohledem zezadu na „patu“ plátku) a ani dodatečnými úpravami pak nemusíte docílit toho, aby kmital na obou stranách stejně, což je velmi důležité pro spolehlivý ozev.

Zdroje

• Larry Teal: The Art of Saxophone Playing, Summy-Birchard Inc. 1963
• The Sax on the Web Forum

Plátek se nedá vyrobit jen tak z něčeho. Jediným materiálem s potřebnou pružností, odolností a dalšími vlastnostmi byla po staletí stébla některých odrůd třtiny rostoucí v oblasti Var v jižní Francii, odkud se ji výrobci plátků se střídavými úspěchy pokoušeli vyvézt a pěstovat v jiných krajích. Jako všechno, co roste v přírodě, má třtina – a tedy i plátky z ní vyrobené – své vrtochy, dobré a špatné roky, nepravidelnosti ve struktuře, skryté vady… Navzdory tomu zůstává i nadále pro výrobu plátků nejpoužívanějším materiálem. Vandoren, Rico, Alexander, Glotin, Marca, Amati – všechny tyto společnosti používají k výrobě plátků třtinu.

Ve snaze o zlepšení vlastností přírodních plátků, zejména jejich trvanlivosti, zkoušejí výrobci potahovat dřevo plátku různými hmotami – do této skupiny patří např. plátky Plasticover.

Teprve v posledních desetiletích se začíná úspěšněji plnit sen mnoha saxofonistů – plátky, které hrají jeden jako druhý, bez máčení, za každého počasí a vydrží věčnost. Po dlouholetém úsilí se některým výrobcům daří produkovat plátky z plastické hmoty, které napodobují strukturu a vlastnosti přírodního materiálu do té míry, že hraní na takový plátek není utrpením :-) Barva zvuku umělohmotných plátků je však stále obecně považována pro některé hudební styly za příliš ostrou a málo přizpůsobivou. Další nevýhodou je jejich cena, ne vždy dostatečně vyvážená prodlouženou životností. K populárním druhům plastových plátků patří například Fibracell, Bari, Légère.

Číslování plátků

U různých značek plátků se používá různé označení tvrdosti. Nejčastěji se setkáme se stupnicí od 1 (nejměkčí) do 5 (nejtvrdší) s rozlišením 0,5 (tedy 1, 1½, 2, 2½…), plátky Rico Select Jazz jsou číslovány po třetinách (od každého čísla existují verze Soft, Medium a Hard, tedy například 2S, 2M, 2H, 3S…), u plátků La Voz je tvrdost označována pouze písmeny – S (Soft), MS (Medium Soft), M (Medium), MH (Medium Hard) a H (Hard). Pozor – číslování tvrdosti u různých druhů plátků není zaměnitelné; hrajete-li například na plátky Vandoren Classique (modrá krabička) a chcete vyzkoušet značku Rico Royal, rozhodně si kupte o půl čísla vyšší tvrdost, než jste zvyklí u Vandorenů, tedy např. Rico Royal 3 místo Vandoren Classique 2½.

Volba tvrdosti plátků vychází z mnoha faktorů. Jedním ze základních je typ hubičky – čím otevřenější hubička, tj. vzdálenost mezi špičkou plátku a špičkou hubičky, tím měkčí plátek! Několikrát v životě jsem se setkal s opačným tvrzením, a to i u lidí, kteří učili na základních uměleckých školách – pozor, bohapustý blud! :-) Důležitou roli hraje samozřejmě vývoj nátisku u každého jednotlivce, ale také požadavky na zvuk a pohodlí při hře. Se vzrůstající tvrdostí plátků zvuk ztrácí nepříjemně bzučivý charakter a nabývá na sytosti (přirozeně jen tehdy, pokud danou tvrdost bezpečně zvládáte), saxofon se snáze ozývá ve vysokých a extrémně vysokých polohách, náročnější je naopak dolní konec rozsahu a hraní subtónem. Rozhodující je váš vkus a pocit ze hry – někdo zůstává celý život „na dvojkách“ a je dokonale spokojen, někdo má pocit, že kdo hraje na tvrdší plátky, je větší chlap :-)

Značka plátků

Každá značka plátků má své specifické vlastnosti, ať už je to použitý materiál, délka a tvar seříznutí, to, zda je na plátku ponechána kůra v celé neseříznuté části (označení „unfiled“; zpravidla hutnější, temnější zvuk) nebo zda je odstraněn i úzký proužek kůry za seříznutou částí (označení „filed“ nebo „French cut“; jasnější tón, obvykle snazší ozev)… Kombinace plátku a hubičky je tím, co kromě vašeho způsobu hry nejvíce ovlivňuje barvu tónu, snadnost nebo obtížnost, s jakou se tóny ozývají, možnosti dynamických změn apod., proto se rozhodně vyplatí nepodcenit volbu značky, na kterou budete hrát.

Každý saxofonista má trochu jinak tvarované rty, čelisti, dýchací cesty, trochu jiný nátisk, jiné požadavky na zvuk, takže zvolíte-li značku plátků jen na základě doporučení jiného saxofonisty, můžete si výrazně zkomplikovat hledání vlastního zvuku i samotnou hru na saxofon. Ačkoli výrobci u jednotlivých druhů plátků udávají zhruba oblast použití (například plátky Vandoren Classique, Hemke, Grand Concert Select, Alexander Superial jsou označovány jako „klasické“, plátky Vandoren Java, V16, ZZ, Rico Select Jazz, La Voz jako „jazzové“), můžete klidně zjistit, že vaší představě o jazzovém zvuku nejlépe vyhovují „modré Vandoreny“ nebo že vám klasika zní dobře na La Vozy.

Vyzkoušejte zkrátka všechno, co potkáte, a rozhodněte se sami. Chcete-li si být absolutně jistí, která ze dvou značek plátků vám v daném stadiu vašeho hráčského vývoje vyhovuje lépe, porovnávejte dva nebo raději více dobře vybraných a stejně dlouho hraných plátků od každé značky, nejlépe z různých zásilek nebo alespoň z různých krabiček (budete tak méně ovlivněni často výraznými rozdíly mezi jednotlivými kusy téže značky). Hrajete-li na více saxofonů, není pravda, že vám nutně musí vyhovovat stejný druh plátků např. na altku i na tenora. Experimentujte!

Zdroje

• Amateur Sax

Zdroje

• Amateur Sax