Následující historku mi vyprávěl saxofonista a výrobce hubiček Santy Runyon. Před mnoha lety za panem Runyonem přišel po vystoupení jakýsi člověk s tím, že se mu sice líbí, jak pan Runyon hraje, ale že pan Runyon nehraje na saxofon správně. Click here to read more »
Jako teenager jsem se jednou zeptal staršího hráče, jak se dělá vibráto. „Když hraješ s citem, tak to přijde samo,“ řekl mi. Hmmm. No dobře, ale jak se to dělá? Click here to read more »
Obrázky vycházejí z tvaru a rozložení klapek na starších saxofonech Amati, s nimiž se začínající hráč v ČR nejspíše setká; od moderních nástrojů se na první pohled nejvíce odlišují tvarem klapek ovládaných malíkem levé ruky.
Obrázky vycházejí z tvaru a rozložení klapek na starších saxofonech Amati, s nimiž se začínající hráč v ČR nejspíše setká; od moderních nástrojů se na první pohled nejvíce odlišují tvarem klapek ovládaných malíkem levé ruky.
Máme tedy před sebou nový plátek, který jsme pět dní máčeli a rozehrávali, a chceme jej upravit tak, abychom z něj dostali co nejvíc. V literatuře najdeme spoustu rad ohledně toho, jaké úpravy provést na dolní straně plátku (dolní stranou myslím dolní při hraní), ještě předtím ale zaměřme pozornost na jeho horní stranu, tj. tu, která přiléhá k hubičce. Přiložíme-li k ní napříč čepel rovného nože a podíváme se proti světlu, měli bychom v ideálním případě po celé délce plátku vidět něco takovéhoto:
Cvičení se samotnou hubičkou bez saxofonu vám mohou pomoci při výstavbě a udržování dobrého nátisku, při rozvíjení dechové opory a především při nácviku vědomé manipulace s prouděním vzduchu v horních cestách dýchacích změnami postavení zadní a střední části jazyka, měkkého patra, hrtanu a hlasivek.
Tím se vám otevře cesta k lepšímu zvuku i ladění, k barvitější práci s tónem a dynamikou, ke spolehlivější hře na obou okrajích běžného rozsahu saxofonu. Jedná se také o první průpravné cvičení ke hře vibráta, extrémních výšek, dvojitého a trojitého jazyka nebo například „nekonečného“ kruhového dýchání.
Vyhraďte si na ně pět minut vždy na začátku cvičení, bezprostředně po rozdýchání. K dalšímu kroku přejděte tehdy, když jste předchozí obstojně zvládli, a pokud zjistíte, že je vám toto cvičení prospěšné, nepřestávejte ani poté, co dojdete k poslednímu kroku – řada vynikajících saxofonistů se podobným způsobem rozehrává celý život.
Způsobů, jak zacházet s novými plátky, je celá řada – někdo zkrátka vytáhne plátek z krabičky, chvíli ho požmoulá v puse, pak s ním plácne na hubičku a hraje. Jiný vezme nožík nebo brusný papír a škrábe a škrábe, dokud plátek nehraje přesně podle jeho představ. Je jasné, že první z těch dvou spoustu plátků zahodí, protože mu prostě nehrají, a druhý zase může strávit víc času úpravami plátků než cvičením. Pokud se chcete dozvědět, co dělat, když se vám plátek obtížně ozývá v nízkých polohách, když zní c#2 hluše apod., můžete začít opět od knížky Technika hry na saxofon (str. 38-41). Existují i specializované publikace s daleko podrobnějšími instrukcemi (za všechny http://www.drdowningmusic.com/saxophone-reed.html) včetně návodů na vlastní výrobu plátků z neopracované třtiny. Někde na půl cestě je následující postup založený na postupném přivykání plátku vibracím při hře a závěrečném srovnání plochy přiléhající k hubičce, utěsnění a vyleštění plátku.
Click here to read more »
Pokud s hraním na saxofon začínáte, plátek vám především nesmí „překážet“ při formování nátisku a při hře obecně. Jestliže máte učitele, kterého respektujete, řiďte se jeho doporučením. Není vhodné na plátcích příliš šetřit – zvláště jako samouk bez zkušeností nikdy nevíte, jestli vaše potíže s tvorbou tónu nezpůsobuje mizerný plátek. Proto je lépe držet se respektovaných značek (plátkům v kategorii Amati nebo „oranžové“ Rico se většina saxofonistů vyhýbá jako čert kříži, existují však i výjimky) a mít vždy k dispozici tři až čtyři hrající plátky, které pravidelně střídáte.
Obvyklé je začínat s plátky o tvrdosti 1½, výjimečně 1, a poměrně rychle (jakmile se „usadí“ základní nátisk) přejít na plátky o půl čísla tvrdší. Další vývoj už pak musí vycházet z vašich pocitů při hraní. Není dobré „prát se“ s příliš tvrdým plátkem jen proto, že se vám o něco lépe ozývají výšky nebo že máte mohutnější tón, pokud přitom musíte mít zaťatou čelist a nedokážete zahrát tiše. Příliš měkký plátek zase vede k ochabnutí nátisku, tón je „rozbředlý“ a nedá se s ním dobře pracovat, ve forte se hubička „ucpává“ (plátek se tlakem vzduchu přitiskne na hubičku a už se nevrátí zpátky). Při hraní na tvrdší plátky není podstatná ani tak síla nátisku, jako dobrá dechová opora a efektivní práce s proudem vzduchu v ústní dutině. Dospějete-li k číslu 3½ nebo 4, může to znamenat, že je na čase poohlédnout se po otevřenější hubičce.
Click here to read more »
Plátek se nedá vyrobit jen tak z něčeho. Jediným materiálem s potřebnou pružností, odolností a dalšími vlastnostmi byla po staletí stébla některých odrůd třtiny rostoucí v oblasti Var v jižní Francii, odkud se ji výrobci plátků se střídavými úspěchy pokoušeli vyvézt a pěstovat v jiných krajích. Jako všechno, co roste v přírodě, má třtina – a tedy i plátky z ní vyrobené – své vrtochy, dobré a špatné roky, nepravidelnosti ve struktuře, skryté vady… Navzdory tomu zůstává i nadále pro výrobu plátků nejpoužívanějším materiálem. Vandoren, Rico, Alexander, Glotin, Marca, Amati – všechny tyto společnosti používají k výrobě plátků třtinu.
Plátek se během hraní chová jako záklopka, která uzavře průchod vzduchu do hubičky, v zavřené poloze chviličku setrvá, pak od hubičky prudce odskočí a opět na okamžik zůstane v otevřené poloze, než ji tlak vzduchu přitiskne zpět k hubičce. Takových pohybů vykoná několik set až tisíc za sekundu podle toho, jaký odpor klade hmota vzduchového sloupce uzavřená v trubici nástroje, tj. podle toho, který tón právě hrajeme. Výsledné změny tlaku, zesílené a dále ovlivněné vnitřním tvarem a materiálem hubičky a samotného nástroje, slyšíme jako zvuk saxofonu. Jak jednoduché 