Druhý listopadový víkend proběhlo v brněnském Centru hudebních aktivit v pořadí již třetí saxofonové setkání. Za sobotu i neděli se na sraze objevilo deset lidí ze všech koutů naší republiky, přičemž převažovali hráči na tenory a altky. Zatoulal se k nám ale i jeden baryton a stálo to za to. Celý program se nesl v odlehčeném duchu – kromě samotného hraní zbyla i spousta času na debaty, a to nejen o hře na saxofon. Jako bonus měl každý z účastníků možnost si vyzkoušet a zahrát na nástroje ostatních.

Teď už ale k samotnému programu, který si pro nás z větší části připravil absolvent KJJ a výborný saxofonista Dušan Čech. Pokusím se nyní shrnout a načrtnout osnovu, co vše jsme za víkend stihli zahrát a vyzkoušet. Hlavní naplní byla improvizace do jednodušších akordových variací v různých stylech (bossanova, balada, rock & roll, hip hop…) v rozličných, někdy až smrtelných, tempech.

Improvizace do jednoho akordu

Tenor sax: Ami

Improvizace s použitím kvintakordu – tóny:
A – C – E
Šestý stupeň Cdur stupnice – Aiolský modus:
A – H – C – D – E – F – G
modus je shodný s diatonickou stupnicí A moll.

Alt sax: Emi

Improvizace s použitím kvintakordu – tóny:
E – G – H
Šestý stupeň G dur stupnice – Aiolský modus:
E – F^# – G – A – H – C – D – E
modus je shodný s diatonickou stupnicí E moll.

Improvizace do jednoduchých akordových variací

Tenor sax

Ami | F | C | Gsus4  G7
nebo
C | Gmi | F | Gsus4  G7

Alt sax

Emi | C | G | Dsus4  D7
nebo
G | Dmi | C | Dsus4  D7

Improvizace do celé skladby (písně)

• Na kolena
• Rock around the clock
• Bon soir mademoiselle Paris

Pro lepší pochopení tématiky odkazuji na článek Akordy jako brána k improvizaci, který vyšel v září na saxiku. Autor zde názorně popisuje, jak k improvizaci přistupovat, na co se zaměřit a čemu se naopak vyvarovat.

Určitý čas jsme věnovali také nasazování tónu a artikulaci, kdy jsme experimentovali s vlivem polohy jazyka a potažmo celé ústní dutiny na charakter tónu linoucího se z nástroje. Abych byl konkrétnější:

Artikulace

Na různé slabiky a jejich vliv na nasazování a barvu tónu:

• Ta, Ty
• Da, Dy
• Ka, Ky
• La

Včetně různých kombinací:

• Tála Tála
• Tála LáLa

A celých slov:

• Čokoláda
• Ty kreténe

Vliv polohy jazyka a potažmo celé ústní dutiny na barvu a ostrost tónu, při vyslovování různých samohlásek:

• U O A E I 

Tak to je vše, co si má hlava a chatrné zápisky s týdenním odstupem vybavili. Vzpomenou-li si ostatní účastníci na cokoli dalšího, doplňte mne prosím dalšími reakcemi do diskuze pod článkem. Zároveň se těším na opětovné brzké shledání ať už na koncertě, či jiném saxofonovém srazu. Saxofonu zdar!

Od Dušana Čecha: Ozvěny 3. Saxíkového srazu v Brně

Víkend 8.-9.11. byl v Brněnské Lampě opět ve znamení saxofonového šílení. Situace za oknem nikterak nemotivovala k vycházkám přírodou, neboť jemně ale soustavně pršelo. Jakou jinou lepší náplň víkendu si lze tedy představit, než v teplé místnosti přes deset hodin hrát a hrát. Po formálním zahájení v 10:00 hod a nástinu plánované činnosti se otevřela víka futrálů a kufrů a došlo ke krátkému vzájemnému a jemnému představení týmu.

Tentokrát se sešla vyzrálá společnost hráčů ze dvou nebo tří koutů republiky, kteří spolu dohromady tvořili tu nejlepší sestavu, která se mohla vůbec sejít. Hlavní výhodou letos byla velmi vyrovnaná hráčská úroveň jelikož ti, co plánovali přijet s nástrojem rovnou z prodejny hudebnin, si to naštěstí rozmysleli. To dávalo prostor věnovat se od počátku už poměrně složitějším problémům, než obvykle hromadné akce umožní.

Ústředním bodem sobotního dopoledne se stala základní jednoduchá akordická progrese | Am | F | C | G | ačkoliv mnozí by čekali spíše postup | C | Am | F | G |. Díky harmonickému podkladu v různých stylech si všichni srovnali rytmus a ladění. Už po několika desítkách minut se tolik toužebně očekávané neformální hraní zvrtlo – jako obvykle – v rozebírání detailů a to těch nejdetailnějších. Na přetřes přišlo nasazování s různou technikou jazyka, odlišnosti ve frázování v závislosti na hudebním stylu, rytmus, akcenty a timing…

Kolem 14. hodiny byl ten správný čas osušit pot z čela a zajít na vydatný oběd. Akce „oběd alias Kulový Blesk“ se záhy umístila v pomyslném žebříčku „Nejsilnější zážitek víkendu“ na první místo. Ovšem nikdo ještě netušil, co přinese večer… Odpolední siestu vyplňovaly diskuze o nástrojích – saxofonech, harmonikách, švestkách, harmonii, stupnicích. Také přijeli další hráči. A proto se znovu otevřely pouzdra, kufry, futrály a k důkladnému prozkoumání byla navržena progrese | C | Gm | F | Gsus G7 |. Ta posloužila jako ukázka spojování frází, práce s motivem, použití akordických stupnic, užití způsobů vertikální i horizontální improvizace.

Tato čtyřtaktová figura se ukázala být svým charakterem tak inspirativní a chytlavá, že se kolotoč sól a chorusů zastavil někdy po 22. hodině. Na konec toho dne ještě zaznělo několik klezmer-balkánských motivů a organismus všech zúčastněných už volal po doplnění tekutin a jídla.

Nutno podotknout, že noční zážitek posunul hranici saxofonového srazu do netušených oblastí. Na své si přišli milovníci stolního fotbalu, wrestlingu, hudebního kanálu óčko… Konečně padly odpovědi na otázky „Je možné jíst květiny? Které? A jak chutnají jejich květy?“ Většina rostlinek se dá nejen jíst, ale mají více minerálů a vitamínů než běžně používaná zelenina, která šlechtěním pro chuť, velikost a jemnost většinu svého potenciálu ztratila. Jedlé jsou nejrůznější listy i květy. Mohou se prokazatelně jíst samotné, ale dříve než si obyčejný saxofonista zvykne na jejich specifickou chuť je stačí přidávat po troškách do klasických zeleninových salátů a jiných jídel. Na této planetě totiž neexistuje nic zdravějšího k jídlu než čerstvě utržené silné rostliny a plody plné sluneční energie.

Nedělní ráno bylo zprvu jen tichým rozjímáním, ale brzo došlo na hraní a na pořadu dne byly osvědčené a oblíbené hity ve stylu Rock&Roll, Ballad, Pop, Funk, Swing. Všichni společně zapojili svůj nástroj do hromadného chorusu, do kolektivní improvizace, která završila historicky druhé saxíkové setkání v Brně. Na závěr ještě popřání šťastného návratu domů a konstatování, že tento víkend byl (tak jako každý saxíkový projekt) opravdu velmi podnětný, motivující a výživný. Všichni se rozloučili s vidinou opětovného setkání, třeba na jarním workshopu v Praze. Kdo tam byl, ví.

Rovný tón bez efektu.	Tón s efektem flutter tongue.

Z historie do současnosti

(pokud máte problém s flash přehrávačem audia, nápovědu najdete v sekci Technická podpora)
Pravděpodobně první zmínka o tónovém efektu flutter tongue je z roku 1926, kdy v publikaci s názvem Sax-Acrobatix vyšel článek Henriho Webera. Mezi první saxofonisty, kteří tento efekt začali hojně využívat a rozšířili si tak spektrum svých výrazových prostředků byl Bill Dodget (ve skladbě Honky Tonk z roku 1956), Chuck Rio (v evergreenu Tequila z roku 1958) nebo Jr. Walker (na C saxofon ve skladbě Shotgun).

V současnosti se flutter tongue nejčastěji používá v rockové hudbě, rhytm&blues nebo blues. Zaslechnout jej můžete například na nahrávkách Bruce Sprinsteena (sax. Clarenc Clemense), Rolling Stones (Bobby Keys např. v Brown Sugar) nebo Pink Floyd (Dick Perry nejen v Money).

Jak na to…

Pojďme na to, zkusme si nejdřív flutter tongue bez saxofonu. Zhluboka se nadechněte a při výdechu vyslovte pěkně znělé „RRRRRRRRRRRR“. Ve své podstatě se totéž snažte vyslovit i po nasazení hubičky do úst.

Nejdřív zahraji rovný tón:
[audio:http://m.saxik.com/mp3/flutter-tongue/rovny-ton.mp3]
A teď totéž s flutter tongue efektem:
[audio:http://m.saxik.com/mp3/flutter-tongue/flutter-tongue.mp3]
Jazyk se pohybuje mezi horním patrem a vrchem hubičky. V podstatě plátek jazykem vůbec „nepokrývam“. Pro ty co ráčkují mám špatnou zprávu , flutter tongue prostě nezahrají.

Dalším příkladem použití flutter tongue je případ, kdy jej nasadíte až ke konci tónu:
[audio:http://m.saxik.com/mp3/flutter-tongue/rovny-flutter-tongue.mp3]
Tak jak je to slyšet v ukázce, zkuste si procvičit.

V porovnání s growlem, se u flutter tongue obtížněji kontroluje poměr čistého tónu oproti zkreslenému (roztřepenému). Chápano tak, že growlem můžete čistý tón „mručením“ zkreslit víc nebo míň, u flutter tongue je toto zkreslení plus mínus pořád stejné.

Mnohem těžší je pak také artikulace a nasazování tónu, jelikož se váš jazyk třepetá a samotný tón se o plátek nasazuje jen obtížně. Zkuste tedy zahrát pomlku tak, že pozastavíte/spustíte dech.

Klasická ukázka a zároveň dobrá příležitost jak procvičit flutter tongue, je riff ve skladbě Tequila od The Champs:
[audio:http://m.saxik.com/mp3/flutter-tongue/tequila.mp3]
Na sax hraje Chuck Rio. Během hlavního riffu se fluttering moc nehraje, v podstatě se jen trošku growluje, ale až začnete hrát onu dlouhou notu, tak to je přesně ukázka použití flutter tongue v praxi. Na úplný závěr přikládám pár odkazů na zajimavé ukázky flutter tongue ze serveru youtube.

Ukázky

• Flutter Tonguing Technique for Saxophone – online lekce
• Shotgun – J.R. Walker & The All Stars
• Rebel Rouser – Duane Eddy, sax. Gil Bernal
• Diamonds – The Stroll, sax. King Curtis
• Urgent - Foreigner
• Money – Pink Floyd, sax. Dick Perry
• Brown Sugar – Rolling Stones, sax. Bobby Keys

Zdroje

• John Laughter – Sound Effects for Saxophone – The Flutter Tongue/Tone
• Pete Thomas – Fluttertongue (aka Flutter-Tongue)
• Sax on the web forum – Can’t flutter tongue…
• Zvukové ukázky (Bob Bartosik) – Jazz o matic

Ještě před tím, než se začneme bavit o growlingu, dovolte pár slov úvodem a malou lekci z fyziologie. Při hře na saxofon prochází proud vzduchu z plic různými částmi dýchacího traktu, z nichž každá má svůj vliv na barvu a kvalitu výsledného tónu. Je dobré si uvědomit, že určité partie můžeme vlastním přičiněním rozkmitat či rozvibrovat (např. měkké patro, hlasivky, jazyk…).

V tomto článku se zaměřím především na vibraci hrtanu a hlasivek, které dosáhneme záměrným chrčením, kloktáním a bručením. Výše popsané jevy mají samozřejmě nemalý vliv na barvu výsledného tónu, dochází totiž k jeho „roztřepení“, kterému se říká growling (z angl. GROWL – čte se „groul“ – vrčet, mručet, bručet ).

Historie

Tento efekt, nebo chcete-li saxofonová technika, se stal velice populární hlavně v 50. letech, kdy jej začali hojně využívat hráči v tehdy tolik populárním rock&rollu a rhytm&blues.

Byla to doba, kdy do módy přišel dravý a syrový zvuk elektrických kytar, dunivá basa a chraplavý zpěv. Interpreti jako Chuck Berry, Buddy Holly nebo Elvis Presley se dostávají na výsluní a okupují přední místa většiny hitparád. Nastolenému hudebnímu trendu se musela přizpůsobit i hra na saxofon – na ságo se začalo víc tlačit, hrát agresivněji a growling, který vzdáleně připomíná zvuk zkreslené elektrické kytary, začal být logicky v kurzu. Zanedlouho se v americké hitparádě TOP40 začali prosazovat i tenorsaxofonisté jako Lee Allen, Grady Gaines nebo na altku hrající Earl Bostic. Všichni výše jmenovaní začali postupně growling využívat jako nový výrazový prostředek, k obohacení své hry. Z podvědomí saxofonových hráčů se growl nevytratil ani v následujících dekádách, díky bouřlivému vývoji jazzové hudby (nástup hardbopu a freejazzu) byla technika „roztřepeného“ tónu zdokonalena a posunuta mnohem dále, hlavně zásluhou saxofonistů jako Ben Webster, John Coltrane, Archie Shepp a mnoho dalších…

Jak na to?

Growlingu dosáhneme zpíváním, nebo spíš vokalizováním, jednoho tónu skrz saxofon současně s hraním tónu druhého. Nejlepší cesta, jak začít, je pouze s hubičkou nasazenou na eso (krk). Hrejte referenční tón a zároveň se pokuste zazpívat citoslovce HMMMMMMMMMMMMMMM. Hlásku „M“ se snažte posadit hlouběji do krku, po vzoru tibetských mnichů. Jestliže se vám doposud čistý tón lezoucí z esa zkreslil, jste na velmi dobré cestě naučit se growl. Připravte se na to, že vás bude zpočátku kombinace hraného a zpívaného tónu stát neúměrné množství vzduchu, ale až se vám po určité době zkoordinuje a zautomatizuje pohyb hlasivek a hrtanu, tak zjistíte, že „mručíte“ mnohem efektivněji.

Dejme tomu, že jste dosud cvičili a trénovali pouze na hubičku s esem; pak je na čase složit celý saxofon. Growl se nejčastěji používá při hraní ve druhé oktávě, resp. v rozsahu od a1 do fis3. V první oktávě (od g1 níž) je mnohem obtížnější jej zahrát, navíc nezní tak hezky a většinou bývá samotnými saxofonovými hráči nahrazován jinou technikou, tzv. třepetajícího se jazyka (z angl. flutter tongue).

Další nezanedbatelná věc, na kterou vás musím upozornit, je tónový interval mezi notou hranou a zpívanou. POZOR! Jestliže má současně zpívaná i hraná nota stejnou výšku, growl se neozve vůbec. K roztřepení tónu dochází totiž pouze v případě, že se dva současně znějící tóny navzájem ovlivňují – to ale musí mít různou frekvenci (výšku). Jen tak dochází k jejich vzájemné interferenci, prolínání a tvorbě vyšších harmonických, což má za následek roztřepení výsledného tónu, tedy saxofonový growling.

Ze své zkušenosti můžu říct, že mi osobně growl zní nejlíp, jestliže vokalizuji lehce pod tónem, který zrovna hraji. Dokonce se mi podařilo vyčíst, že někteří saxofonisté zpívají vždy tercii nad hraným tónem. Já sice zpívat tercky nezkoušel, ale jelikož při živém hraní mnohdy zpívanou notu vůbec neslyším, dost dobře nevím, jak to realizovat.

Závěrem

Tímto článkem jsem se pouze pokusil nastínit, jak obohatit váš saxofonový projev, budiž vám to k užitku. Samozřejmě to chce z vaší strany projevit chuť cvičit, popřípadně se dál pídit po dalších informacích, jak správně groulovat, nejen v článcích uvedených níže, ale také u samotných saxofonových hráčů, učitelů a tak podobně .

Na závěr bych uvedl dvě kratičké ukázky, na kterých lze „špinavý“ tón dobře slyšet. První ukázka je ze soundtracku k filmu Pulp Fiction, kde hraje kapela The Shadows skladbu Apache, druhá ukázka je pak z koncertu dvou saxofonových velikánů, Johna Coltranea a Archie Sheppa – jmenovitě skladba Gingerbread, Gingerbread Boy.

ukázka 1 | ukázka 2

Zdroje:

• Pete Thomas
• Saxophone US
• Dave’s WEB – growling

Úvodem, ještě než přejdu k samotné durové pentatonice, dovolte jednu otázečku. Víte co je to stupnice? Suchopárná definice praví, že stupnice je řada sedmi tónů po sobě jdoucích v rozsahu oktávy, upravená podle určitých pravidel. Dost lidí se mylně domnívá, že ve stupnici je tónů osm; to mají z toho, že krajní tón počítají dvakrát (podruhé o oktávu výše).

Stupnice byly vytvářeny během staletí v různých kulturních prostředích. Existuje jich proto nepřeberné množství. V našem hudebním prostředí tvořily základ stupnice církevní, postavené na jednotlivých tónech základní tónové řady.

Jsou to:

Jónská: C D E F G A H C
Dórská: D E F G A H C D
Frygická: E F G A H C D E
Lydická: F G A H C D E F
Mixolydická: G A H C D E F G
Aiolská: A H C D E F G A
Hypofrygická (lokrická): H C D E F G A H

Z nich se dnes užívají pouze dvě: jónská – C dur a aiolská – A mol.

Pentatonika

Hodně se, zvlášť v bluesové a rockové hudbě, užívá pětitónové stupnice, takzvané pentatoniky (z řeckého slova pente: pět). Můžeme si ji zahrát snadno na klaviatuře – černé klávesy představují pentatoniku. Odvodíme-li si ji z obyčejné durové stupnice, tak pouze vynecháme 4tý a 7mý stupeň. Ve stupnici C dur pak tedy tóny F a H (POZOR: v angl. terminologii je tón H značen jako B). Od základního tónu C tedy tvoří pentatonickou stupnici tóny C, D, E, G, A - viz obr.1.

[FLASH]http://m.saxik.com/flash/durova-pentatonika/pentatonika-c-dur.swf , 280 , 130 [/FLASH]
Obr.1

Jak si můžete všimnout, chybí zde citlivý tón – velká septima, který by pentatoniku zařazoval striktně k jednomu akordu. Již zmiňovaný sedmý stupeň totiž vnáší do akordu disonanci (souzvuk působí drsně až nepříjemně), která si žádá další rozvedení. Co z toho vyplývá? Jednoduše fakt, že durovou pentatonikou překlenete i několik akordů za sebou. Vzhledem k tomu, že většina současných populárních písní je v postavena na pár akordech, vystačíte si při sólování v celé skladbě mnohdy pouze s jednou nebo dvěmi pentatonickými stupnicemi!

Příklad

Jako příklad bych uvedl a současně rozebral klasickou bluesovou 12náctku. Jedná se o jednu z nejvděčnějších improvizačních forem a to nejen na saxofon! V té nejjednodušší podobě obsahuje pouze tři akordy – C F a G7 a má následující – po 12 taktech neustále se opakující harmonické schéma:

││: C│C│C│C│F│F│C│C│G⁷│F│C G⁷ :││

Zaměřme se nyní na bluesovou sekvenci v souvislosti s naši céčkovou pentatonikou (připomínám, že obsahuje tóny C, D, E, G, A). S akordem C, který tvoří tóny C, E, G, vychází logicky naprosto bez problémů. S akordem F (tóny F, A, C) vychází taktéž bezproblémově… obchází disonantní tóny i základní tón akordu, tón F. Posledním akordem v našem blůzíku je G (tóny G, H, D) a tady naráží kosa na kámen… v čem je problém?
Základní tón C dur pentatoniky totiž tvoří s tercií akordu (tedy tónem H ) uchu nelibou disonanci – malou nonu. My to ale vyřešíme šalamounsky. Problematický tón C buď úplně vynecháme, nebo místo něj zahrajem notu o půltón sníženou, tedy CES nebo-li H! Hrajeme tedy tóny (H, D, E, G, A) a vznikla nám úplně normální G dur pentatonika. Pro přehlednost přepíši, ale jak jste si již všimli, obsahuje tytéž tóny (G, A, H, D, E).

Uvedl jsem příklad příklad bluesové 12náctky a věřte tomu, že si na její harmonické schéma zasólujete s pohou znalostí dvou durových pentatonik. Opakování je matka moudrosti – v C blues jsou to pentatoniky Cdur (na akordy C a F) a Gdur (na akord G7)). Musím se ale zmínit o stupnicích, které jsou k improvizaci na blues vhodnější a mají to dokonce již v samotném názvu – tzv. bluesové stupnice. Existuje jich sice několik typů, ale ve své podstatě obsahují většinu tónů durové pentatoniky, navíc obsahují tzv. blue tóny – což je to pravé koření bluesové hudby. Více si ale o bluesových stupnicích řeknem jindy.

Závěr

Co říci o penatonikách na závěr? Nechť místo mne promluví odborník na slovo vzatý, vynikající český saxofonista a autor knihy Moderní škola pro saxofon, Ivan Myslikovjan.

Cituji:“Každá mince má ale svůj rub a líc. Jestli se dokonale naučíte všechny pentatoniky, obstojíte bez problémů v současném proudu hudby. Pokud vám to stačí, já proti tomu nic nenamítám. Jsem si ale jistý, že za pár let nebudete vědět jak dál a začnete cítit frustraci a nudu z neustálého opakování stejných tónových postupů, nechuť ke cvičení. Vaše prsty budou chtít jít dál, ale hlava bude prázdná. Pamatujte si – vždy je lepší vědět více a slevit, než vědět málo a zůstat bezradně stát.“

Hlavně nepropadejte panice, já bych slova zmírnil, durová pentatonika je ten nejlepší začátek do improvizace…experimentuje s melodií, rytmem, náladou…pět tónů pro začátek úplně stačí

Zdroje

• Saxofon v rocku a popu 3
• Stupnice
• Stupnice – Wikipedia
• Ivan Myslikovjan – Moderní škola pro saxofon

Začínáte-li se v tom pomalu ztrácet, nevěšte hlavu, pro přehlednost uvádím dva obrázky, na kterých jsou přehledně srovnány nejčastější typy plátků prodávané u nás dle jejich tvrdosti. Na prvním obrázku je jako referenční plátek použit typ Vandoren Traditional (clasique), na druhém pak méně známý Fibracell

Přehled dle značení:

Obr. 1

Obr. 2

Tipy

• Výrazně plátek neupravujte. Stane-li se vám při hledání ideální značky plátku, že koupíte příliš tvrdý, nebo naopak příliš měkký, výrazně jej neobrušujte (resp. nezkracujte), plátek tímto ztrácí své ideální zvukové vlastnosti. Nejlepší je koupit plátek stejného výrobce o půl čísla tvrdší (resp. měkčí).
• Na otevřenější hubice hrajte s měkčími plátky.
• Nebojte se experimentovat (v rámci finančních možností ) s různými typy hubic a ligatur. Snažte se najít ideální kombinaci tak, aby zvuk odpovídal vašim představám.
• Lehce posunujte plátkem na hubici směrem nahoru a dolů tak, abyste našli místo, kde plátek zní a hraje nejlíp.

Zdroje

• Materiál, číslování a značka plátku
• Fibracell
• Vandoren

Nástroj byl původně navržen pro potřeby klasických symfonických orchestrů, skladatelé ho ale dlouhou dobu prakticky ignorovali; v menší míře se prosadil jen u vojenských kapel. Jeho masové rozšíření se datuje až od nástupu jazzu na přelomu 19. a 20. století, saxofon je svými zvukovými vlastnostmi pro tento žánr daleko vhodnější než pro potřeby vážné hudby.

Zdroje

• Wikipedia
• Quido magazín – Objevy a vynálezy