Saxík

Každý hráč se při svém studiu hry na nástroj velmi brzy setkal se stupnicemi a také s akordy, které ze stupnic vycházejí. Každou stupnici vždy provází i procvičování akordu a to jednak základního kvintakordu, i dominantního septakordu na pátém stupni dané tóniny. Málokterý student si ale na počátku svého studia uvědomuje vztahy mezi akordy a téměř žádný student o nich neuvažuje jako o materiálu pro improvizaci. Proč?

Zpočátku jde sice hlavně o zvládnutí tvorby tónu, ale tento postup je zažitý i v dalším období, kdy hráč základy zvládl. Improvizaci se na úrovni základního hudebního vzdělání nevěnuje naprosto žádný prostor. Jde pouze o mechanické přehrávání obratů, často v artikulacích a postupem let možná i v různých tempech. Pozornost se klade hlavně na vyrovnaný zvuk a barvu tónu, perfektní spojování větších intervalových skoků. To je jistě velmi dobré pro prstovou techniku, nátisk a celkovou nástrojovou zběhlost. Ale do jisté míry jde o zbytečné lpění na nepodstatných věcech.

Uveďme si příklad: pokud hráč na saxofon například v akordu Cdur hraje tóny C E G a procvičuje je v obratech a v celém rozsahu nástroje, pak zde vznikají tyto intervaly:

Obraty po třech:
tercie velká C – E
tercie malá E – G
kvarta čistá G – C

Obraty po čtyřech vzniká navíc:
sexta malá E – C
sexta malá G – E
kvinta C – G

Pokud tedy procvičuje tyto intervaly opravdu precizně a s přesným ozevem, potom už není nutné cvičit ty akordy, kde se jmenované spoje vyskytují také. Bylo by neefektivní procvičit obraty v Cdur a po jejich nacvičení pokračovat s akordy Amol nebo Emoll, které obsahují některé shodné intervaly (e-g c-e).

V praxi se opravdu jen velice zřídka setkáme (pokud vůbec) se dvěma za sebou jdoucími obraty v rozkladu akordu složeného například ze samých osminových hodnot. (př. 1 - 4) Mnohem přínosnější je hraní akordických tónů v rytmu, tvoření libovolných melodií a skoků z těchto tónů v celém rozsahu. Stejně tak i přizpůsobování těchto „vlastních“ melodií určitému hudebnímu stylu, co se týká délky tónů, frázování nebo akcentů - zkrátka improvizace pouze na bázi akordických tónů.

Pokud takto projdeme například ve stupnici Cdur všechny tónické akordy (Cdur, Amol, Emoll), pak subdominantní (Fdur, Dmoll) a dominantní (Gdur), máme ideální základ pro diatonickou improvizaci. Akord na sedmém stupni bude vysvětlen později. Hlavním problémem většiny hráčů, začínajících s improvizací, není vymyslet motiv, který by pasoval na nějaký akord, ale přirozené SPOJOVÁNÍ akordů a těchto motivů do větších celků.

V tuto chvíli by bylo vhodné osvětlit trochu systém písma akordových značek. Obejděme nejzákladnější a zbytečnou hudební teorii o intervalech a rovnou přistupme k jádru problému. Akord je definován jako souzvuk nejméně tří tónů a v základním rozlišení dělíme akordy na durové a molové. Odlišují se pouze intervalem tercie, tedy prostředním tónem. Například souzvuky c-e-g a c-es-g jsou shodné až na střední tón. K vyjádřeni akordu Cmoll, tedy c-es-g se užívá několika značek: Cm, Cmi, c, C-

Pro akord Cdur je označení více ustáleno, tedy samotné písmenko C. Každý trojzvuk může být obohacen o další horní tercii a vytvořit tak septakord. Septakordy se značí číslem 7 vedle písmena akordu. Například c-e-g-h nebo a-c-e-g. Podle toho, jaký krajní interval vzniká se označuje septima buďto jako velká – tzv. MAJOR (Cmaj7) nebo malá - MINOR, která se označuje pouhým číslem 7. (Am7)

V durové stupnici se setkáváme s oběma typy akordů. Durový souzvuk je pouze na prvním stupni zvaném tónika, pak na pátém vzestupném stupni, který se nazývá dominanta a na pátém sestupném stupni, zvaného subdominanta (spodní dominanta), který je pro jednoduchost považován za čtvrtý vzestupný stupeň. Molové souzvuky jsou potom na stupni druhém, třetím a šestém. Stupeň sedmý má také molovou, tedy malou tercii, navíc však má i zmenšenou kvintu a to ho činí značně nestabilním. Zvukově působí disonantně a vytváří silné napětí. Pro tuto chvíli zatím postačí, určíme-li pro něho akordovou značku. Ve stupnici Cdur je na sedmém stupni akord Bm75b nebo-li Hm75b. (Problematiku psaní písmene B a H vyčerpávajícím způsobem vysvětluje jeden z mých předchozích článků: Proč je tón H někdy pojmenován B?.)

Výše popisované diatonické akordy proto umístíme do akordické progrese. Akord na 5. stupni rovnou postavíme jako dominantní septakord. Postupovat můžeme například s použitím vztahu KVARTOVÉHO takto:

Akordy umístěné v kvartovém poměru můžeme realizovat v sóle například tak, jak ukazuje příklad č. 5. Jak je vidět, použít můžeme jen samotné akordické tóny, ale melodie může být i při nejlepší vůli poněkud strohá a prázdná.

Proto používáme i jiné stupně, které akordické akordy spojují jako průchod. Příklad č. 6 ukazuje, že v prvním taktu je mezi tónem C a E tón D, ve druhém taktu mezi C a A leží H atd… V zásadě lze říci, že v melodii – nebo sóle do jakéhokoliv akordu dur a mol v základním tvaru trojzvuku - můžeme vložit kromě 1. 3. a 5. stupně i 2.stupeň - sekundu resp. 9. – nónu.

V durových akordech navíc může být i 6. stupeň a v mollových i stupeň 4. (viz příklad č. 7, při bližším prozkoumání je zřejmé, že kvarta v Amol je vlastně sekunda v Cdur).

Další příklad č. 8 ukazuje zvláštní případ použití 4. stupně v dur. Čtvrtý stupeň v dur se považuje za problematický. Jde totiž o citlivý tón, který tíhne do tercie. V 4. a 5. taktu je vidět, že není kvarta jako kvarta.

V taktu s akordem Fdur se objevuje kvarta zvětšená zatímco v Gdur je čistá kvarta. V podstatě jde vždy o takový charakter kvarty, který zapadá do celkového tónorodu. V tomto případě je celý úryvek v Cdur. A tím se dostáváme k otázce AKORDICKÝCH STUPNIC. Jaké všechny tóny tedy lze zahrát do každého z akordů? Samozřejmě, že pouze tóny za stupnice Cdur, pokaždé však řada začne příslušným základním tónem akordu. Tyto řady se nazývají MÓDY.
Pro připomenutí příklad č. 9 a 10:

Ve všech případech uvedených modů obsahuje řada nějaký tón, který je „nevhodný“. Lze to chápat tak, že pokud si do znějícího souzvuku tento tón zahrajeme, ucítíme napětí a nutkání tento tón rozvinout do tónu sousedního. A protože má stupnice Cdur dva citlivé tóny, půjde vždy buďto o tón F směrem do E nebo tón H (B) směrem do C.

Tolik pro začátek k doškálné improvizaci v durové tónině. V dalším pokračování se vrátíme k akordickým značkám, dotkneme se oněch nevhodných tónů v módech a použijeme akordické stupnice v jiných akordických progresích. Dotazy a připomínky směle směrujte na dusch1@email.cz. Tak hodně dobrých nápadů, co nejméně „lhaní na nástroj“ a minimum zbytečných tónů!